Rychlý úvod
„Strašně zajímavé sledovat jak se zvedá vlna obav a pochyb o etice kolem AI artů.“
↑ Nebýt téhle věty (s/o Lea Belejová), nebyl by ani tenhle článek.
Když jsem začal vnímat ten překotný nástup AI, měl jsem trochu obavy a pochyby. Čím víc jsem se o to ale zajímal, tím absurdnější mi tyhle emoce přišly. Překonejme je, prosím, co nejdřív, protože AI Art má podle mě zásadní přínosy — pro současnost i pro bezpracovní budoucnost.
Předtím byl AI Art o Pythonu a programování, entry point byl složitý a daleko, learning curve hrozně strmá. Teď je to Discord. Teď je to sranda.
Aktuální situace
Z obrázku nahoře je patrný, že teď jsme za Cash pointem, v teritoriu Early Majority. Čím víc se to bude dostávat k pravé části křivky, ke Conservatives/Late Majority, tím víc se bude poukazovat na otázku etiky. Což je dobře. Ale vzhledem k současnému klimatu se to všechno může rychle složit — stát se stejně pomíjivou blbostí, jako byly NFTs.
NFTs byly hovadina přesně od momentu, kdy vznikla první opice, ale ta technologie sama o sobě má obrovský potenciál. Jenže díky tomu, že veřejnost má v hlavě „NFT = obrázky opic = podvod“ se v dohledné době tenhle potenciál nevyužije.
Pokud veřejnost přistoupí na myšlenku „AI Art = Ukradené umění = Chudší umělci“, stane se to, co se stalo NFT, a AI Art může skončit. Protože veřejnost ovlivňuje zákonodárce, stačí dostatečná vlna nevole a zdroje pro financování a podporu AI Art projektů přestanou týct a může se i stát, že budou postaveny mimo zákon. Nebylo by to poprvý, co nekompetentnost vládnoucí struktury zkazí něco, co by mohlo dobře posloužit nám všem. Což by byla obrovská škoda.
AI Art je skvělý vstupní bod pro zkoušení možností umělý inteligence. Protože další logický krok je zkoušet se v tom hrabat a hledat přínosný využití. Donedávna bylo AI umění o Pythonu a programování, entry point byl složitý a daleko, učící křivka hrozně strmá. Teď je to Discord. Teď je to sranda. Čím víc přístupný to bude, tím líp pro lidi, co chtějí tvořit, ale nemůžou třeba držet tužku nebo myš. Kvůli nemoci, třeba.
Jediný etický problém, který zatím vidím, je to, že v tomhle někdo vůbec problém vidí. Natrénovat AI miliardou obrázků a „scrollovat Pinterestem, pro inspiraci” je — v samý podstatě — ta stejná věc.
Co na to umělci
Pro kontext:
- Podle stránky Lexica, která sleduje více než 10 milionů obrázků a promptů vytvořených pomocí Stable Diffusion AI, bylo jméno umělce Grega Rutkowského použito v promptech přibližně 93 000krát. Nejslavnější světoví umělci (Michelangelo, Pablo Picasso a Leonardo da Vinci) měli každý cca 2 000 výskytů. Rutkowského jméno se také nesčetněkrát objevilo v promptech na Midjourney AI.
- Rutkowski byl nejdřív překvapený, ale myslel, že to může být dobrý způsob, jak oslovit nový publikum. Pak si zkusil vygooglit svoje jméno, jestli najde nějaký díla, na kterém pracoval. Google sice našel díla spojený s jeho jménem, ale nebyly jeho.
- „Je to teprve měsíc. Co třeba za rok? Pravděpodobně tam nebudu moci najít svou práci, protože [internet] bude zaplaven AI Artem,“ říká Rutkowski. „To je znepokojující.“
- Rutkowski říká, že se nediví lidem, kteří používají jeho jméno v promptech. „Pro ně je to cool experiment. Ale pro mě a mnoho dalších umělců to začíná vypadat jako hrozba pro naši kariéru.“
Je teď Greg Rutkowski menší umělec než předtím, co bylo jeho jméno použito v milionech promptů? Umře sám a v chudobě, protože je teď planeta zaplavená jeho díly a protože je může každý mít, protože je už každý viděl a protože si je teď každý může udělat sám? V mých očích rozhodně ne. Je známější než kdy dřív. Jeho jméno znají všichni v komunitě kolem AI umění. Dostal platformu. Je to TEN umělec. Další krok je, že mu zavolá někdo z Adobe, Apple nebo Nike a dostane nabídku svýho života. Bez AI by málokdo věděl, kdo Greg je.
Podle mě to vzal za špatný konec. Greg je spoluautorem a inspirací pro víc uměleckých děl, než pravděpodobně kdokoliv za celou historii lidstva. To je docela skvělý. nebo?
Chápu, že umělci chtějí adekvátní odměnu a možnost nejdřív vyjádřit souhlas s užíváním jejich děl pro účely trénování umělé inteligence, ale proč je to v tomhle případě problém a když se třeba já inspiruju doslova vším, co vidím? V případě miliónů začínajících umělců na celý planetě, kteří Grega kopírujou, aby se učili nebo prostě protože je jeho styl baví? Čím je tohle jiný? AI nemůže za posraný životy umělců. Ale může to být způsob, jak je změnit, aby nebyly tak posraný.
Vykrádám desítky možná stovky lidí denně […] s cílem sobě i lidem kolem přinést přidanou hodnotu i profit. Co mám teď dělat? Komu mám poslat fakturu? Od koho mám čekat žalobu? Čí autorská práva jsem porušil?
Co na to já
Jediný etický problém, který zatím vidím, je to, že v tomhle někdo vůbec problém vidí. Natrénovat AI miliardou obrázků a „scrollovat Pinterestem, pro inspiraci“ je — v samý podstatě — ta stejná věc.
Jak se to liší od toho, když se projdu městem, abych se inspiroval k nějakému tématu, a pak si sednu a syntetizuju to? Záměr, možná? Chci říct, já pravděpodobně nebyl stvořen/naprogramován k tomu, abych skenoval, co kdy a jak udělali ostatní, a kopíroval to… nebo jo? Nebo to bylo od mého narození vždycky nějak naznačeno a očekávalo se, že se podívám, co dělají ostatní, budu si dělat mentální poznámky, budu vnímat nápovědy a zmoudřím/vyrostu/naučím se díky tomu fungovat ve společnosti? Neříká se tomu učení se a výchova? Neděláme to náhodou všichni? Bez ohledu na to, jestli jsou ty naše kulturní/genetické stavební výkresy dobré nebo špatné? Není to v podstatě to, co dělá život životem?
Všechno na týhle planetě je kopie kopie kopie vedoucí k určitému něčemu, co na začátku vypadalo stejně jako všechno kolem. K jednotlivým buňkám, které si plavaly v prehistorické mořské polívce chemikálií. A o několik miliard stisknutí tlačítka „Kopírovat“ později…
Já se chci nechat boostnout umělou inteligencí, protože mám vizi, mám oko pro kompozici, barvy, dokážu využít překvapivé zdroje inspirace. Umělá inteligence mě posiluje. Můžu být víc sám sebou. A je to ještě lepší — díky ní si uvědomuju, čím se inspiruju. Líp si pamatuju jména umělců, jejich díla a pocity, které vyvolaly. Není to hrozba pro ničí kariéru, pokud zmíněný někdo dokáže změnit pohled na sebe a své umění.
A proto miluju Banán na zdi a vždycky budu prosazovat demokratizaci umění.
Kde vidím skutečný problém
Skutečný problém je to, čeho si naše společnost cení. Cení si nedostatku.
Scarcity mindset prostupuje celou naši západní kulturu. Je to základní princip, který dělá z lidí krále nebo chudáky. Je to nekonečná honba za tím, abychom věci měli — v podstatě jen proto, abychom je měli, protože je to z nějakýho důvodu mnohem lepší než je nemít. A pak doufáme, že když je budeme mít, bude náš život skvělý a zábavný. Ale věcí je málo, stejně tak času a peněz. A proto mají tyhle věci takovou hodnotu.
Ale právě tohle hloupé myšlení prehistorických sběračů zabíjí radost ze zkoušení nových možných cest. Svět umění pohání scarcity mindset od začátku. Tohle nějaký dílo má nevyčíslitelnou hodnotu, protože je to jediný kus od nějakého umělce ve sbírce jediného člověka, který měl peníze, aby si ho mohl dovolit, takže tím je vzácný, protože někdo takhle určil jeho cenu. A rozhodně je tohle dílo jako žádný jiný.
A proto miluju Banán na zdi a vždycky budu prosazovat demokratizaci umění.