Hodnotíme špatně
S hodnocením na pětkový (1-5), desítkový (1-10) nebo stovkový/procentuální (1-100) jsme se setkali asi všichni. Ať už jde o hodnocení filmů, seriálů, knih, receptů, známkování ve škole. Pro mě osobně, jako chorobnýho hodnotitele věcí a recenzenta ve výslužbě, je to nepraktický přežitek, který jsme bezmyšlenkovitě převzali od lidí, co to dělali před náma.
Ne každá číselná škála se hodí pro každý účel. Některá se hodí víc, některá míň. A některá možná vůbec ne. Například pětková škála nemá neutrální středový bod (2.5 není celý číslo a pokud existují půl body, tak nejde o pětkovou, ale v podstatě o padesátkovou škálu). Desítková a stovková škála je zase zbytečně jemné síto — o co přesně je 7 horší než 8 nebo o kolik lepší je 79 než 78?
Je tu alternativa
Já už několik let používám sedmičkovou škálu, která mi vyhovuje nejvíc, a myslím, že dává docela velký smysl. Používám ji na cokoliv, co potřebuju zhodnotit a ještě se mi nestalo, že by nebyla dost flexibilní nebo naopak dost rigidní. Ze začátku je to trochu nezvyk používat a protože je to celkem neobvyklý způsob hodnocení, je vždycky potřeba to okolí vysvětlit — abych předešel tomu, že moje „Tenhle film je čistá sedmička“ bude pochopeno jako „7/10“, ne „7/7“.
| Bod na škále 1-7 | Slovní ekvivalent | Odpovídající bod na škále 1-10 |
|---|---|---|
| 7 | Nejlepší | 9-10 |
| 6 | Lepší | 8 |
| 5 | Nadpůrměr | 7 |
| 4 | Průměr/neutral | 5-6 |
| 3 | Podprůměr | 4 |
| 2 | Špatný | 3 |
| 1 | Nejhorší | 1-2 |
Jaký problém to řeší
Sedmičková škála je velmi intuitivní. Tři pozitivní stupně, tři negativní, jeden neutrální bod. Jednotlivé stupně jsem schopný mezi sebou celkem jednoduše porovnat a je mezi nimi znatelný rozdíl. Tím šetřím mentální energii, která je nutná pro smrsknutí slovního hodnocení do čísel. Zároveň se mi nestává, že bych měl potřebu si hodnocení 7/7 šetřit. Prostě pokud je to, co hodnotím, fakt skvělý, tak to dostane 7.
Že mám hromadu „nejlepších“ filmů nebo her mi příliš nevadí, aspoň to mám pestrý. Když jsem ale používal desítkovou škálu, měl jsem sklony s hodnocením 10/10 šetřit a nechávat si to pro ty fakt nejlepší věci. Jenže pak se stalo, že jsem desítku nedal skoro ničemu, protože devítka je sama o sobě dost vysoký hodnocení a desítka už by třeba mohla být zbytečná chvála. Tenhle jev se u recenzí obecně dost často děje — i do nebes vynášený tituly, bez žádných zjevných/zmíněných negativ, si odnáší 9/10 nebo 90/100, což mi přijde trochu hloupý a neupřímný.
Proč hodnotit?
Hodnocení věcí nám pomáhá se vztahovat ke světu kolem. Dává průchod a prostor našim názorům a osobní filozofii. Jsme to, co si o věcech myslíme — podobně jako to, jak vnímáme svět, je to, jakým pro nás je. Hodnocení je výsledek našeho světonázoru, malý střípek z mozaiky naší osobnosti. To je dejme tomu psychoanalytický úhel pohledu.
Ze sociologickýho pohledu to, jak věci vidíme a jak je hodnotíme, nám pomáhá se vztahovat i k ostatním lidem (a ostatním lidem to pomáhá se vztahovat k nám). Společný vkus, záliby, oblíbené žánry. Je to prostředek, jak okolí říct, jestli jsme na jedný lodi nebo ne. To, co máme rádi, i to, co nesnášíme, nás spojuje (a rozděluje od lidí, s kterými nechceme být spojováni). Je to filtr.
Hodnocení je taky dost užitečná společenská služba. Může být doporučením i varováním. Díky našemu subjektivnímu hodnocení může kdokoliv udělat informovaný rozhodnutí. (Ne)koupit si knihu, (ne)zahrát si hru, (ne)podívat se na seriál, (ne)vydat se do Salerna.
Hodnocení ale nejde oddělit od hodnotících, tyhle dvě věci jsou propojené. Totiž tenhle člověk, kterýho znám, který je mi blízký svým vkusem a pohledem na svět, mi něco doporučil/nedoporučil. Proto třeba ve videoherním průmyslu k osobnosti recenzentstva neodmyslitelně patřil určitý kult osobnosti (který si recenzentstvo i celkem aktivně pěstovalo). Pokud mi sedne styl určitého recenzenta, a líbí se mi podobný typ her, nejspíš se budu shodovat s jeho recenzí na X nebo Y, což mi šetří čas, energii a možná i peníze (ty možná ale naopak ne).
Proč nehodnotit?
Jako chorobný hodnotitel věcí (třeba rumů a anime) ale padám do pasti. Je pro mě těžký si vychutnat věc jen tak, bez toho, aniž bych ji nesrovnával, neškatulkoval nebo nehodnotil. Bez tužky a deníčku, kam si píšu první dojmy; bez Obsidianu, kde si vedu rozsáhlý seznamy a přehledy.
Kromě rumů jsem se nedávno vrátil k ochutnávání whiskey. Do toho jsem šel s tím, že si budu jen psát lahev a den, nic víc. Žádný hodnocení nebo dojmy. Přivedlo mě to k tomu, že cítím větší volnost při ochutávání a ten celý zážitek je v něčem jiný, možná svobodnější. Nejsem kotvený slovy nebo čísly, jsem jen já, ten okamžik a ta lahev.
Takže je fajn věci hodnotit, protože to pomáhá ostatním při rozhodování, pomáhá to nám samotným poznávat lidi a sebe samotné, ale taky je fajn se na to občas vykašlat a věci prostě jen tak zažít.