- Píšu tak, jak mi huba narostla
- Každý si může dělat co chce
- Zabít vnitřního fizla
- Nechci být fízl
- Píšu tak, jak mi huba narostla
- Poznámky pod čarou
Píšu tak, jak mi huba narostla
Zase jsem se zúčastnil nějaký diskuze na LinkedInu. Tentokrát pod příspěvkem, který kritizoval formu, jakou lidi píšou svoje příspěvky. A shodou okolností se mi ten samý den ozval kamarád, aby mi pověděl, že ho forma, jakou píšu svoje články, vyloženě uráží a odpuzuje. Že když už píšu blbosti, tak aspoň ať je píšu češtinářsky správně.
Tak se pojďme podívat, co si o obojím myslím.
Tvoř, co by se líbilo tobě.
Každý si může dělat co chce
Moje osobní motto je: „Tvoř, co by se líbilo tobě.“ Pišme knihy, který sami chceme číst. Dělejme hry, který sami chceme hrát. Malujme obrazy, který sami chceme vnímat.
Něco tvořit je pro mě jedna z nejdůležitějších lidských potřeb. Zároveň je to akt uplatňování svobody. Svobody z ničeho udělat něco; svobody věnovat něčemu čas a prostor; svobody zhmotnit svoje myšlenky, představy a ideje. Podle mě člověk, co z jakýhokoliv důvodu nemůže tvořit, není svobodný. A spousta lidí nebude doopravdy svobodná, dokud nezabijou svýho vnitřního fízla.
Člověk nikdy nepovažuje za své ani tak to, co vlastní, ale spíše to, co dělá. Zahradník, který se stará o zahradu, je možná v pravém slova smyslu jejím vlastníkem více než netečný požitkář, který si užívá jejích plodů. Proto by všichni rolníci a řemeslníci mohli být povýšeni na umělce; na lidi, kteří milují svou práci pro ni samu, zdokonalují ji svým vlastním tvůrčím géniem a vynalézavostí, a tím kultivují svůj intelekt, zušlechťují svůj charakter a povznášejí a zjemňují své požitky. A tak by lidstvo bylo zušlechtěno právě těmi věcmi, které nyní, ač samy o sobě krásné, tak často slouží k jeho degradaci.
— Wilhelm von Humboldt
Zabít vnitřního fizla
„Vnitřní fízl“ je v mý osobní terminologii tendence něco dělat podle cizích očekávání. Je to tlak, který nás vede dál od toho, co by se líbilo nám samotným, k tomu, co by se líbilo někomu jinýmu. Dělat věci tak, jak je dělají ostatní. Podle cizích pravidel. Pro algoritmy. Aby byly stravitelný pro co nejvíc lidí.
Vnitřní fízl je tichý hlásek, co v sobě máme všichni — do větší nebo menší míry. Je to hlas společnosti, hlas našich rodičů, našich učitelek výtvarky, našich kolegů a kamarádstva. Je to něco, co se nás snaží držet v určitý lajně, v kolejích, a staví nás do latě. Z mýho osobního pozorování vyplývá, že ten, kdo 1) zabil nebo umlčel svýho vnitřního fízla, a 2) zachránil nebo si zachoval svoje vnitřní dítě, je často mnohem kreativnější a svobodnější než ten, komu se jedna nebo obě podmínky nepovedly naplnit. Avšak ne nutně šťastnější.
Zpívám ptákům a zpívám kurvám
Zpívám mrzákům, když slunce chcípá
Můj patron je Apollón, Múza je v tom
Ve střevech noci se lesknu jako chrom
Zpívám bláznům a toulavejm psům
Já nehledám dům, svět je můj trůn
— James Cole, skladba Orfeus
Intermezzo: Jsou umělci a umělkyně šťastnější?
tl;dr: Ne.
Myslím si, že život umělců a umělkyň je rozhodně bohatější a pestřejší, než těch, co umění nejsou naučení vnímat. Jsem přesvědčenej, že vnímat svět jako umělec je skill, který jde naučit — v určitým časovým okně/do určitýho věku života, pak to jde víc a víc obtížně.
Pestřejší a bohatší v tom smyslu, že jako umělci jsme zvyklí vnímat věci z vícero rovin (emočních, symbolických, intelektuálních…). Myslím, že mnohem víc cítíme jak to dobré, tak i to špatné. Což přináší pocity odloučení, nepochopení, samoty, sklony k pochybování o světě i sobě samém, celkový životní cynismus i pesimismus a něco, co by šlo označit jako vnitřní rozervanost — bohužel to ale není ta romantická a naivní představa, že umělci mají hlad a bojují s démony a pak usednou k dílu a celý to klikne a jejich život začne v jeden moment dávat naprostý smysl, což pak vede k náhlýmu úspěchu přes noc, slávě, docenění a vnitřnímu klidu. Máme hlad, bojujeme s démony, momenty, kdy usedáme k dílu a celý to klikne — to všechno je pravda. Až na to, že to často prostě zkurveně bolí, protože odhalit srdce znamená rozříznout kůži, vyštípat žebra a za tepla ho ještě tlukoucí narvat do díla, přitom pořád dokola čelit odmítnutí, nepochopení, výsměchu, pochybám, lhostejnosti, s nabitým kvérem vnitřního fízla na spánku.
Tomu, kdo si je stoprocentně jistý, že nechce být umělec, bych tohle celý rozhodně nikdy nepřál. A ten, kdo se jím chce stát, musí dřív nebo později tomuhle zjištění čelit; což spousta z nás, bohužel, neustála. Taky mám pocit, že jakmile člověk jednou začne vnímat svět jako umělec, nejde to vypnout. Nejde to ztlumit, přepnout, uspat. Je to jak letět připoutanej na raketě do hučící nicoty vesmíru. Je to jízda. A může to být galaktický dobrodružství, i drásající průlet noční můrou. Občas obojí.
Nechci být fízl
Osobně nechci být komukoliv fízl a chci co nejmíň vstřebávat počiny, který někdo fízloval. Proto mám i takový problém s dáváním zpětný vazby. Vím, že nikdy nevím všechno, že nikdy plně nechápu motivaci druhých lidí, že nemám jejich žitou zkušenost a nevím, jak ji předat líp než oni sami. Protože kdo jsem já, abych někomu říkal, jak si má dělat svoje věci. Proto si svůj feedback nechávám jen pro momenty, kdy je absolutně nutný, abych ho dal — protože jsem o to byl požádán nebo jsem za to zaplacenej nebo si prostě skutečně, při nejlepší vůli, nemůžu pomoct.1 Do tý doby jedu v binárním baví/nebaví, líbí/nelíbí; buď to se mnou mrdá nebo mě to nechává chladným.
Svoboda je nezbytnou podmínkou, bez které se ani těm zájmům, které jsou pro lidskou povahu nejvhodnější, nikdy nepodaří vyvolat blahodárné vlivy. Cokoli, co nevychází ze svobodné volby člověka, nebo je pouze výsledkem jeho poučení a vedení, nevstupuje do jeho podstaty, ale zůstává cizí jeho pravé přirozenosti; nevykonává to s opravdovou lidskou energií, ale pouze s mechanickou přesností. Můžeme obdivovat to, co dělá, ale pohrdáme tím, čím je.
Wilhelm von Humboldt
Píšu tak, jak mi huba narostla
Rád si myslím, že to, jak vnímám svůj styl psaní, není úplně nepodložený. A řekl bych, že o psaní něco málo vím. Mám za sebou pár docela pěkných úspěchů na poli literatury a žurnalismu. Moje horrorový a fantasy povídky vyhrály v soutěžích a vyšly knižně. Moje recenze byly v český knižní blogosféře celkem notoricky známý; pár jsem jich napsal i pro žánrový weby jako Sarden, Fantasya a časopis XB-1. Článků jsem v životě napsal něco kolem dvou stovek. Mám otevřený dveře v docela pěkných českých médiích, velkých i malých.2 Povídek jsem dopsal zhruba 15 — do toho nepočítám rozepsaný torza a stostránkovou encyklopedii mýho smyšlenýho světa a pár pokusů o vytvoření vlastního jazyka včetně vlastní abecedy a (ne)funkční gramatiky. Krátce jsem měl i pořad na radiu R a párkrát jsem se pokoušel udělat podcast, nějakou dobu jsem vymýšlel scénáře pro animovaný skeče.
Poslední roky je pro mě dost důležitý vnímat víc sám sebe a reflektovat to, jak se cítím a proč. Je to občas pain, protože to je nekonečný kolečko sebeobjevování a konfrontování vlastního bullshitu, ale taky bych řekl, že jsem si teď víc než kdy jindy vědom svých silných a slabých stránek. Rád si myslím, že mám většinu času docela přesnou představu o tom, co a jak zvládnu a co už ne. Nebylo to vždycky, dřív jsem měl sklony ze sebe dělat něco, co jsem fakt nebyl. Fake it ‘till you make it, jak se říká. Jenže občas se sekneme ve „fake it“ módu a už moc nejdeme naproti tomu „make it“. Necítím, že musím něco dokazovat, sobě nebo okolí. Vím, že umím psát, že mě psaní baví, that’s it. Že svůj projev prokládám angličtinou, hovorovýma výrazama, obecnou češtinou nebo vulgaritama, je moje přirozenost. Takhle prostě mluvím. Kdybych psal jinak, dělal bych ze sebe něco, co nejsem. A to už nechci. Chci být vnímám tak, jaký jsem, nechci se stavět do lepšího světla. Tak prostě píšu rádoby chytrý věci jazykem úplný lopaty, no a co. Přesto ale moje povídky vyhrávají soutěže a vychází ve sbornících. Nedodělal jsem střední, ale přesto jsem byl člen Mensy. Říkám často „píčus“ a „kokot“, ale i „granulární“ a „kauzalita“. Mám rád barvy, přesto nosím jen černou. Tohle jsem já, this is the real me.