První český AI obálky

• Rychlý úvod
• Když máš vizi, je to jednoduchý
• Když to za mě udělala AI, co jsem teda dělal já?
• Reflexe projektu
• Poznámky pod čarou

Rychlý úvod

Vyhrál jsem povídkovou soutěž. Nejlepší povídky vyšly knižně ve sborníku. O tom když tak jindy. Začátkem února 2023 jsem s Vladimírou Staňkovou, editorkou sborníku, řešil nějaký technikálie — zaslání aktuální fotky, finální verze obálky (o jejíž tvorbě jsem psal tady) a autorskýho medailonku. V průběhu konverzace padla otázka, která tohle celý odpálila.

V: „Ale ještě mě napadá jedna věc — (mimochodem ta ilustrace se mi moooc líbí) — dáváme na ty obálky e-povídek vždycky i autora — nemohl byste poprosit ilustrátora, jestli by tam Vaše jméno […] nepřidal?“

K: „Tu obálku jsem si dělal sám, pomocí AI. :) Jsem designer, občas si takhle hraju. Díky! Jméno si tam přidám, není problém.“

Další den jsem měl v inboxu zprávu, jestli se na projektu povídkový sbírky nechci podílet ještě víc. Věc se má tak, že povídky sice vyjdou dohromady ve sborníku, který nějakou obálku mít bude; jednotlivá literární díla ale zároveň vyjdou i samostatně v podobě e-booků. A v tenhle moment vstupuju do hry já. Vladimíru napadlo zapojit mě do projektu jako AI umělce. Dostal jsem od autorstva popsané představy ohledně vizuálu a ke každé povídce jsem dostal i anotaci. Začal jsem tvořit.

Jestli existuje veršotepec, tak já jsem asi výzvotepec.

Když máš vizi, je to jednoduchý

Dokáže to ale být fakt těžký, když ji nemáš

Asi tři povídky byly specifický tím, že jsem dostal jasnou vizuální referenci, podle který jsem mohl celkem jednoduše sestavit použitelný prompt (textové zadání pro AI). Tohle bylo příjemný, protože to nastavilo jasný mantinely mý představivosti. Celá moje práce pak byla o tom, že jsem vymyslel prompt, vygeneroval ho, vyselektoval nejpoužitelnější variantu a buď ji generoval dál a na konci ji upscaloval (zvětšil pomocí AI), nebo jsem udělal novou iteraci promptu, zjistil, jestli funguje/nefunguje a buď dál generoval nebo iteroval. Nic mezi.

Ostatní zadání byly slovy popsaný vibe. To bylo sice taky fajn, protože jsem mohl využít vlastní představivost a sám si v hlavě něco vyhalucinovat. Vyžadovalo to ale z mý strany mnohem víc mentální síly. A občas jsem prostě neměl žádnou použitelnou vizi. V tenhle moment nezbývalo než si dát pauzu, projít se a zkusit to za den dva.

Přijde mi zajímavý, jak moje činnost do velký míry zrcadlí proces tvorby samotný umělý inteligence. Když je dobrý prompt, dá se s ním dost dobře pracovat. Když je prompt hodně abstraktní, a chybí cokoliv konkrétního, od čeho by se dalo odpíchnout/co by šlo zobrazit, pak je výsledek dost nepředvídatelný a náročný na čas a energii, protože pokus-omyl a protože proč to, sakra, nefunguje.

Pomohlo mi to si víc zvědomit, že vztah „zadavatel → dodavatel“ je podobný¹, ať už je to „Vladimíra z Knih Dobrovský → já“ nebo „já → Midjourney“. Pořád je šíleně klíčový chtít se naučit spolu komunikovat tak, aby si obě strany rozuměly, protože to má přímý dopad na to, jak bude výsledek vypadat. Bullshit in = bullshit out. Vágní zadání = vágní výstup. Tak prostý.

Prosím, zkusme spolu víc mluvit. A nejenom to, zkusme si jít víc naproti a actually se snažit sebe navzájem víc chápat — ne jen čekat, až ten druhý udělá v řeči pauzu, abychom mohli vylít to svoje a „s čistým svědomím“ od toho odejít, protože „my jsme to přece řekli dost jasně“.

Když to za mě udělala AI, co jsem teda dělal já?

Kreativní strojvedoucí. Vizuální šaman. Zaříkávač umělého umění. A jestli existuje veršotepec, tak já jsem asi výzvotepec (prompt = výzva?).

• V první řadě jsem fungoval jako kreativní síla, která své interní halucinace formuje do konkrétních textů s jasnými parametry, které jsou pochopitelné pro AI.
• Poté jsem figuroval jako kurátor, který vygenerované náhledy zkoumá a odhaduje jejich vizuální potenciál, hodnotí přesnost splnění zadání, a zpětně své zadání případně iteruje.
• Když bylo dílo vygenerovaný, přepnul jsem do role grafickýho designéra, který k vizuálu i obsahu hledal padnoucí písmo, případně upravoval kompozici nebo lehce retušoval a ladil barevnost.

Jedno z mých soft pravidel bylo, aby vždycky vygenerované dílo hrálo prim a nebylo zastíněné příliš výraznou typografií — o kterou ve výsledku v tomto projektu moc nešlo. Snažil jsem se o střízlivý, účelný pohled na věc, aby písmo „jen“ plnilo svoji primární, informativní, funkci. U pár obálek jsem od tohoto záměru trochu uhnul, ale to se tak prostě občas stane, od toho je to „soft pravidlo“.

Další soft pravidlo bylo výstupy z AI příliš neupravovat, maximálně jen vyzdvihnout/podpořit jejich estetiku — ale zas, někde jsem občas trochu uhnul, protože jsem to tak cítil. Buď jsem zkombinoval dvě velmi zdařilý varianty jednoho artu dohromady nebo na typografii použil pár trochu náročnějších efektů.

Na jedné obálce jsem strávil v průměru 3 hodiny. Někdy to byla 1 hodina, někdy 5. Od 8. února až do 28. března jsem s AI vytvořil 12 obálek. Tady jsou.

Reflexe projektu

S AI si hraju už od konce září 2022 a nepřestává mě fascinovat, kolik možností přináší každá další nová verze a aplikace. Nicméně, vždycky je to jenom o kvalitě promptu a myslím, že už docela dobře chápu, jak s nimi pracovat. Text-to-image nástroje jsou hodně zajímavý a baví mě s nimi tvořit, vnímám je ale především jako nástroje pro specifický použití. Udělat v nich pár obálek, zkusit si navrhnout design pokoje, bubble tea baru nebo laserový pušky, co vypadá jako mikroskop — proč ne. Pokud je výstupem něco, co bych sám nezvládl a nebo něco, kde je užití AI main selling point, tak to dává smysl. Pro ty ostatní věci tady mám ale nonstop zapnutou Figmu a Photoshop, Illustrator, AfterEffects, Lightroom a svůj vlastní mozek, který halucinování různých věcí zvládá taky poměrně dobře.

Po nějaké době jsem měl možnost zase vstoupit do knižního průmyslu — znovu jako přispěvatel i jako tvůrce obálek. Tahle sféra mě baví odmalička, takže jsem rád, že jsem se mohl vrátit — i když jsem nikdy nezmizel. Klidně rád zas udělám nějaký „Scherrer × Midjourney“ obálky, stejně rád ale udělám i nějaký čistě „Scherrer“ obálky. Třeba nějakou takovouhle.

Poznámky pod čarou