Kreativita, originalita a rap

• Rychlý úvod
• Metal, Calin a strážci bran
• Zlatá éra rapu
• Kreativita jako transcendentní koncept
• Poznámky pod čarou

Rychlý úvod

V tomhle článku zabrousím do filozofie a metafyziky. Zkusím propojit dohromady několik pojmů a konceptů, který mi pomáhají o kreativitě přemýšlet. Není to úplně lehký čtivo a to i přes to, že jsem se snažil to co nejvíc zkondenzovat a „zjednodušit“. Není to ani něco, v co bych „věřil“ v náboženským slova smyslu — zmiňuju třeba „sílu“, ideje, materiální svět a jiný dimenze, a to už může znít jako nějaký New Age ezo bullshit.

Nezbláznil jsem se. Jen prostě nemám lepší pojmenování pro jednotlivý dílky frameworku, který mi pomáhá o kreativitě přemýšlet — ne nutně na denní bázi, ale spíš o vztahu mě ke kreativitě a kreativity k lidstvu jako takovému.

Článek jsem začal psát před víc jak rokem, koncem srpna 2022. Myslím, že dozrál čas na to, abych ho dopsal, domyslel a podělil se o tuhle docela kuriózní věc, co mi leží v hlavě.

Kreativita je: schopnost vidět kolem sebe často dost překvapivý možnosti vytvoření něčeho novýho, užitečnýho a/nebo neobvyklýho.

Metal, Calin a strážci bran

Situace: jednou za čas si poslechneš metal, ale oproti skupince lidí, co v šalině stojí kousek od tebe, kteří mají různý vesty s nášivkama, kožený náramky, těžký glády a řetězů na dvě železářství, víš úplný prd. Tahle skupinka je natolik dedicated, že zasvětila kus života, aby do hloubky společně prozkoumali svůj oblíbený žánr. To netrumfneš za večer poslouchání Black Sabbath na Spotify. Ne, oni mají nejspíš sbírku snad všech desek, co kdy vyšly, znají folk lore, a ty divný loga, co vypadají jako hromady větví, umí i přečíst.

A teď si představ, že se do charts dostane nějaký metalový song, co se ti líbí, ale většina metalového posluchačstva na něj nadává. Absolutně nechápou, co tam ta sračka dělá. Pravděpodobně to není o tom, že mají potřebu trashovat něco, jen protože je to nové (možná jo) a má to mainstreamový úspěch — narozdíl od jejich oblíbených, míň známých interpretů. Často je to kvůli tomu, že jako odborníci na žánr dokázali přesně poznat, proč je to v kontextu danýho žánru slabý nebo co tvůrci toho novýho fláku vykradli. Poznali, že to, co se tobě jeví jako originál, je jen kopie kopií — a ještě ke všemu třeba ne moc dobrá.

Za metalové fans si dosaď jakékoliv odborné diváctvo a jsme dobří, pointa je stejná. Jim se ten nový hit nelíbí, protože je plochý, vznikl odtržený od komunity, parazituje/paroduje nějaká schémata (podobně jako Kapitán Demo a rap) a jeho autorstvo často nerespektuje ty, co přišli před nimi.

Parádní příklad je Calinova hardstyle verze songu Hannah Montana, která běžného posluchače může bavit a může mu přijít vcelku dobře stravitelná — před znalci žánru ale neobstojí, jejich ostřížímu oku totiž neunikne sebemenší chybka nebo odlišnost. V tom vidím důvod, proč mají žánroví fans občas problém pochopit, jak může mít nějaké konkrétní dílo takový úspěch. Chápu proč? Jo. Je to gatekeeping? Působí to tak. Opomíjejí fakt, že se díky Calinovi mohlo rozrůst celkové posluchačstvo jejich oblíbeného žánru, protože se jim Hannah Montana líbila a chtějí slyšet víc podobné hudby? Rozhodně.

To, před čím by měl být rap chráněn, je přesně tenhle konzervatismus.

Zlatá éra rapu

Rap byl donedávna záležitost rovných kšiltů, ulice, chlapáckého nalhávání si věcí a kolektivního přesvědčování se o vlastní tvrdosti. Ještě předtím to byla černošská hudba, se silnými kořeny v discu, funku a soulu. Byla to okrajová záležitost určité menšiny, která čerpala z bohaté hudební historie těch, co přišli před nimi. V současnosti je to mainstream. Každý může být rapper — nehledě na background — a témat, která rap otevírá, je nekonečno. Výpověď doby, kritika společnosti a politiky, upozorňování na důležitost mentálního zdraví, ale samozřejmě pořád i nějaká ta vyčpělá pózovitost, rádoby-tvrdost, ale zároveň i původní hravost a radost z tvorby a ze sdílení myšlenek se svým kmenem. Uškodilo rapu nějak to, že se stal mainstreamem? Vyměkl? Změnil se k nepoznání? Nebo se úplně zkazil? Je mi to fuk, jedno je ale jasný — teď je zlatá éra rapu.

Díky tomu, jak je tvorba této hudby v podstatě hrozně jednoduchá — stačí jen klidně i zpirátěný software, doslova jakýkoliv sluchátka/repráky a naprosto jakýkoliv mikrofon — se šílený množství lidí může dostat k vlastní tvorbě. Vstupní investice je doslova jen čas. Člověk nemusí znát noty, ovládat hudební teorii, mít perfektní sluch, umět psát básně, mít striktní rytmus v krvi. Aktuálně vzniká víc subžánrů a fúzí rapu než kdy dřív. A pro žánr jako takový je to dobře. Pláčou znalci žánru, moudří, uznalí rovnokšiltoví stařešíni, že teď může rapovat každej a že za jejich časů hakysu v parku bylo líp? Skoro furt. Tenhle sentiment ale často pramení z ochranitelského pudu zachovat stejnou a neměnnou aspoň jednu jedinou věc, na které jim záleží, s kterou jsou srostlí a která je základním stavebním kamenem jejich identity — zachovat, ať se děje co se děje. Aby to pro ně byl pořád návrat do dětství s walkmany, cds a vinyly. Nostalgická peřinka, která skýtá teplo dávno pominutého domova. Přitom to, před čím by měl být rap chráněn, je přesně tenhle konzervatismus.

Kreativita jako transcendentní koncept

Nad kreativitou mě baví přemýšlet způsobem, který pojí platónský idealismus a determinismus. Idealismus v podání Platóna znamená, že všechno v materiálním světě je jen stínem vyšší, věčné reality. Že existuje transcendentní, nehmotný prostor/realita/dimenze, kde sídlí ideje, které do naší hmotné reality vrhají stíny, které vnímáme jako koncepty. Pro účely tohohle myšlenkového experimentu sám sebe beru jako médium, skrz který se koncept kreativity manifestuje a vnímá tak sám sebe a je zároveň vnímám i médiem — jako kdybych si nasadil VR brýle napojené na kameru přede mnou a v brýlích viděl sám sebe, jak stojím v brýlích, ale zároveň cítil, že mám nasazené brýle a pozoroval sebe, jak pozoruju sebe.

V úvodní definici kreativity jsem ve spojitosti s „… novýho, užitečnýho a/nebo neobvyklýho“ záměrně neřekl „originálního“. Nic takovýho totiž neexistuje; nemá smysl se za tím hnát. Všechno vzniká v určitým socio-kulturním kontextu a na něco reaguje — ať už na faktickou událost, procítěnou emoci nebo prostou potřebu — , a často se vůči něčemu vymezuje nebo naopak podporuje. Celá lidská tvorba je reakce na reakci na reakci na Velký třesk.

Determinismus je myšlenka, že náhoda neexistuje. Veškeré události, rozhodnutí a jednání jsou pouze výsledkem přesných příčin a podmínek. A pokud známe všechny počáteční podmínky vzniku reality a veškerý zákony fyziky, dokážeme předpovědět budoucí i konečný stav věcí. Teoreticky — pokud známe všechny fyzikální zákony a současný stav, jsme schopni vidět začátek i konec reality.

Známý vesmír se dělí na Prázdnotu a filament. Nejjednodušší je představit si pěnu ve vaně. Stěny mýdlových bublin jsou filamenty, prázdný prostor uvnitř bublin je… Prázdnota. Vesmírné prázdnoty jsou oblasti o průměru stovek milionů až několika miliard světelných let, ve kterých je dramaticky míň hmoty, než ve filamentech. Filamenty jsou největší struktury ve vesmíru, tvoří hranice mezi Prázdnotami, a jsou tvořeny gravitací svázanými kupami galaxií/supergalaxiemi. Podle aktuálních teorií je tohle rozložení hmoty a prázdnoty založený na kvantových fluktuacích v ranném vesmíru. Narozdíl od běžné fyziky, s kterou se setkáváme běžně, se kvantová fyzika zabývá především nejmenšími částicemi, menšími než atom. Kvantová fluktuace je skokový (krátký a rychlý) pohyb subatomárních částic. S tím, jak se vesmír po Velkém třesku rozpínal, se subatomárních fluktuace nafoukly do monstrózních rozměrů vesmírných Prázdnot. Stačila by jakákoliv odchylka v těchto fluktuacích při Velkém třesku a obrovské části vesmíru by teď vypadaly úplně jinak.

Slovo „originální“ pochází z latinského „originalis“ — původní. Tohle vychází ze slova „origo“¹ — zdroj, počátek, zrození. Pokud přistoupíme na myšlenku determinismu, že všechno je určené, a připustíme, že kdybychom znali počáteční stav vesmíru a všechny jeho fyzikální zákony, že bychom dokázali vidět od začátku reality po její konec, pak pro mě slovo „originální“ nabírá docela zajímavý význam. Nebýt Velkého třesku, nemohlo by nic existovat. Ve výsledku není nic jako první malba nebo první příběh, první myšlenka nebo první vytvořené dílo, protože všechno je jen reakcí na reakci, která v důsledku reaguje na Velký třesk. Jsou věci, které můžeme datovat, ale to jsou jen první datovatelné reakce nějakého konkrétního typu. Na denní bázi to je docela užitečná znalost, vědět, kdy bylo vynalezeno auto nebo internet, ale ve velkým schématu věcí mi to přijde docela zbytečný, protože to je spíš jenom lidská snaha říct „já jsem tohle udělal jako první“, dostat za to medaili, diplom a bonusový karma bodíky. Kdo nebo co bylo první je ale touhle optikou úplně jedno.

Zpátky k determinismu a kvantové fyzice. V tomto případě je kreativita jakousi nehmotnou, neviditelnou „silou“ příčiny a následku, která se skrze média — tvořivý lidi — manifestuje. Rodí sebe samu z roviny konceptů do hmoty. Všechno, co má být vytvořeno, bude samo sebou vytvořeno. Docela dobře to vysvětluje občasné „políbení múzy“ nebo náhlé vzplanutí potřeby něco dělat a vytvářet. Když to vrátím zpátky k rapu — rap je drobná část konceptu kreativity, který se chce manifestovat a měnit sám sebe skrz nás. Zarputile se snažit rap zachovat stejný jde ve skutečnosti proti tomu, co rap v podstatě je. Ze samozvaných ochránců rapu se tak stávají jeho největší nepřátelé. Za „rap“ je možné dosadit vlastně úplně cokoliv, jakýkoliv žánr, cokoliv vnímatelného.

Všechno co bylo, je a bude, je už dávno vytvořeno od vzniku reality až po její konec a nic skutečně nového neexistuje. Originální je všechno, protože v důsledku všechno reaguje na podstatu svého vzniku. Což je docela uklidňující fakt. Je škoda, že slovo „originální“ je nepatřičně zabarvené hodnotícím balastem, „Originální“ nám zkrátka připadají jen ty věci, u kterých jsme nerozpoznali inspiraci nebo kde nevidíme kořeny — protože nejsme dostatečně ponoření do daného „žánru“. Nic „originálního“ ve skutečnosti není. Všechno je jen různá reakce v podstatě jen na jednu událost, která se stala před miliardami let; remix něčeho, co už existuje.

Poznámky pod čarou