Rychlý úvod
Kdysi jsem měl na poli literatury a prózy celkem vysoké ambice. Abych se co nejdřív posunul, zpětnou vazbu jsem vyhledával a vyžadoval. Od blízkého okolí a známých, od ostatních pisálků, i od spisovatelů a nakladatelů.
Můj tehdejší proces psaní vypadal tak, že jsem napsal první verzi povídky, ke které jsem dostal zpětnou vazbu. Tu jsem zpracoval, čímž vznikla druhá verze, kterou jsem poslal na další feedback. Z toho vznikla třetí verze. Pak čtvrtá. Pátá. Verze 1.01b, verze 1.8+. Alfa verze, beta verze. Párkrát se na konci tohoto procesu objevila verze finální.
Od betačtenářů — nešťastníků, kteří rozepsaná díla dobrovolně čtou — jsem dostával feedback k postavám, k příběhu i ke stylu psaní. Někteří mi dělali i korektury — od drobností po přestavění celých vět a někdy i odstavců. Spousta připomínek byla velmi dobrých a na místě, jiné možná zbytečně detailní a některé byly bohužel k ničemu. Tehdy jsem ale bral vše. Nad vším jsem se zamýšlel. Všechno jsem do určité míry zpracovával.
Zpomal. I když ve svý tvorbě vidíš rezervy, nauč se říct si: „Takhle to pro teď stačí.“
Na co jsem přišel
1. Neustále jsem hledal chyby
Cíleným vyhledáváním kritiky jsem si způsobil, že jsem donekonečna pedantsky hledal nedostatky. Zbytečně jsem sám sobě šlapal na krk, abych byl co nejrychleji nejlepší. A myslel jsem si, že čím víc kritiky, tím rychlejší tempo růstu. Čímž jsem se nevědomky jen zbytečně dusil.
2. Byl jsem pořád nespokojený
Sám sobě jsem zakázal být aspoň do určité míry spokojený se svojí tvorbou. Euforii po dopsání podívky vždy rychle nahradilo urputné hledání chyb. Místo toho, abych se ze začátečnických chyb vypsal tím, že budu pokračovat v psaní. Pořád jsem jen upravoval to, co jsem napsal, jako kdybych se snažil zahladit stopy své jalovosti a nezkušenosti. Motal jsem se v kruhu.
3. Uniklo mi to nejdůležitější
Při jakékoliv umělecké práci je důležitá jen jedna věc. Umělci tvoří, protože je to podstata jejich bytí. Být znamená tvořit. Tahle niterná touha je pohonem motorů kreativity. Ta nejdůležitější a jediná věc, na které záleží, je autor a jeho vlastní pocity. Cokoliv ostatního je nepodstatné. Začal jsem ignorovat, co a jak jsem chtěl psát já. Místo toho jsem psal spíš podle toho, jak mi říkali ostatní, že je podle nich nejlepší.
To, jestli seš dobrej, musíš cítit hlavně ty sám. Neboj se to o sobě říct, když to cítíš.
Co se stalo
Z povídek vznikaly docela zvláštní paskvily. Mé původní nápady se míchaly s těmi od betačtenářů. Nešlo jen o skladbu vět a lingvistickou ekvilibristiku. Šlo o příběh, postavy i o celý fiktivní svět — v rozsahu od mikroekonomiky po mytologii. Nakonec jsem se v tom začal ztrácet. Proces psaní jsem si sám naprosto znechutil. Představa několikatýdenního potácení se ve zpětnovazebném bezvědomí mi začala vyvolávat úzkosti. Poslední verzi poslední povídky jsem napsal před čtyřmi lety. Od té doby nic. Pokud nepočítám občasné grafomanské výstřelky a Behind the Screens.
Zpětnou vazbu nepřeceňuj. Rozhoduj se sám za sebe. Klidně i jinak, než jak ti radí okolí.
Poučení
Někdy je prostě zpětné vazby až moc. Někdy je lepší nikoho neposlouchat, sednout a dál dělat, jak nejlíp umíš. Neočekávej od sebe žádný zázraky. Smiř se s tím, že se sebou nikdy nebudeš úplně spokojený. Tvořit můžeš donekonečna. Vždycky je co ladit. Nauč se dát si včas stopku. Zpomal. I když ve svý tvorbě vidíš rezervy, nauč se říct si: „Takhle to pro teď stačí.“ Pokud víš, že si na ty chyby dáš v budoucnu pozor, odlož nástroje, podívej se na dílo z nadhledu, vyhodnoť situaci a jdi klidně dělat na něčem novém. Jinak se pravděpodobně sekneš na místě.
Je hloupost očekávat uznání od okolí. Okolí ti většinou neřekne, jestli už seš dobrej, vole nebo ještě nejseš, bráško. Nikdo nemá patent na rozum a takové ocenění je stejně jen osobní názor, ne univerzální pravda. Nikde na tebe nečeká nějaká komise s diplomem, která tě bude zkoušet a vyhodnocovat, jestli si už můžeš oficiálně říkat profesionál, umělec, spisovatel, designer, fotograf, markeťák, …
Tvoje vlastní zažité zkušenosti jsou mnohem hlubší a poučnější než ty, které ti někdo předá.
To, jestli seš dobrej, musíš cítit hlavně ty sám. Neboj se to o sobě říct, když to cítíš. Neříkáš, že jsi mistr světa nebo bůhvíjak hustej, říkáš „jen“, že jsi dobrej. Kdokoliv, kdo si o tobě kvůli tomu bude myslet, že jsi nafoukanej, má problém sám se sebou — většinou protože cítí, že to sám o sobě říct nemůže.
Důležitá věc — kritiky nemusíš poslouchat. Kritika nebo feedback je pořád jen osobní názor. Nemusíš ani poslouchat lidi, co ti cpou svoji zpětnou vazbu bez toho, aniž bys je o to požádal. Takovým lidem většinou nejde o to ti pomoct — spíš sami sobě chtějí dokázat, že jsou užiteční nebo že ví něco líp než ty. Pokud se chceš posunout, dobře vybírej lidi, které o feedback požádáš. Je blbost žádat člověka, jehož jediná kvalifikace je, že teď má zrovna chvilku čas. Od náhodných lidí dostaneš náhodnou a často jen povrchní zpětnou vazbu. Svoje fotky řeš s fotografem, kterýho znáš a který tě inspiruje. Ilustrace s ilustrátorem, který je tvůj vzor. Mít rady od někoho, kdo si prošel tím, čím procházíš ty, je zlato.
Piš knihy, které bys sám rád četl. Dělej umění, které by tebe bavilo sledovat.
A na závěr — zpětnou vazbu nepřeceňuj. Rozhoduj se sám za sebe. Klidně i jinak, než jak ti radí okolí. Buď ti to musí dávat smysl nebo to musíš sám cítit. A když ne, je úplně v pohodě si to udělat po svém. Piš knihy, které bys sám rád četl. Dělej umění, které by tebe bavilo sledovat. I kdyby to znamenalo, že se tvoje tvorba bude líbit jen tobě. Nemusíš se nikomu zavděčovat. Tvoje vlastní zažité zkušenosti jsou mnohem hlubší a poučnější než ty, které ti někdo předá. Nepodceňuj význam vlastních chyb — učí tě pokoře, převzetí zodpovědnosti za svoje rozhodnutí a smíření se s tím, že minulost nezměníš.
K tomuhle článku se budeš vracet. I proto jsi ho napsal.
— Kevin z minulosti