Follow no one

• Rychlý úvod
• Okamžité uspokojení, algoritmy a černá zrcadla
• Cena za propojení, svobodná vůle a rozhodnutí
• Sebevědomí a identita
• Smysl tohohle článku
• Poznámky pod čarou

Rychlý úvod

Jsem typ člověka¹, co musí pořád vstřebávat nějaký informace. Nahodně se mi v hlavě vynořují otázky, na který musím znát odpovědi. Díky tomu existuje málo témat, o kterých bych se s někým nedokázal bavit. Na to jsem byl vždycky docela hrdý.

Problém nastal, když jsem v bezduchém, otravně nutkavém scrollování, swipování a googlení začal ztrácet většinu volného času. Postupně jsem přestal mít čas na vlastní tvorbu i na práci. Byl jsem často přehlcený, vyčerpaný a ačkoliv jsem se pořád vystavoval novým podnětům, byl jsem extrémně znuděný. Mobil jsem vytahoval v podstatě ze zvyku, bezmyšlenkovitě, a abych něčím vyplnil čas mezi činností X a Y.

Poslední dobou se snažím se svými zlozvyky něco dělat. Přestat si kousat nehty, srovnat si biorytmus, přestat kouřit. To všechno se mi daří. Řekl jsem si, že je na řadě zredukovat na absolutní minimum čas, který trávím na sociálních sítích. Takže v mobilu mám jen Messenger a Instagram. Do prohlížeče jsem si stáhl různý pluginy s časovým zámkem na různý stránky a můj YouTube teď vypadá tak, že vidím jen video a informace o něm; žádný komentáře, žádný další doporučený videa, nic. Zároveň jsem přestal koukat na různý naučný videa. YouTube mám jen na hudbu.

Od doby, co to dělám, jsem v sobě zase objevil radost z tvorby. Náhoda?

Okamžité uspokojení, algoritmy a černá zrcadla

Instantní gratifikace = Okamžitá odměna (zpravidla za něco, co nestojí tolik sil). Takový ten super pocit, když vidíš něco hrozně hezkýho a dáš tomu like — nebo když like dostaneš. Nudíš se při čekání na šalinu? Pár swipů, několik hezkých fotek, nějaký zajímavý novinky ze světového dění, chvilkový nával uspokojení a takhle pořád dokola.

Je mi 24 a fakt nechci znít jako nějaký fotr, ale to, jakým způsobem používáme sociální sítě, je problém. To už si asi všichni uvědomujeme. Je to společenský², psychologický³ i bezpečnostní⁴ riziko. Některý klíčový části socek jsou záměrně co nejvíc návykový⁵. Tím útočí na naše nejprimitivnější pudy⁶ a proti tomu je dost těžké se bránit. A i když si odinstalujeme TikTok, IG i Facebook, zdaleka⁷ nemáme⁸ vyhráno⁹.

Nalijme si čistýho vína. Všichni tady jsme otroci instantní gratifikace, kterou nám socky dávají. Jsme závislí poskytovatelé osobních dat, který pak majitelé sociálních sítí používájí proti nám samotným. Čím víc času na sockách trávíme, čím víc je mezi sebou propojujeme, čím víc do nich promítáme svůj osobní život, tím víc se o nás učí — o společnosti i o jednotlivcích.

Před pár lety jsme si všichni říkali, jak je Black Mirror hrozně zajímavý seriál. Myslím, že když se stává realitou, tak už to najednou tak zajímavý není.

Nějakou chvíli ještě bude stačit zmínka o nějaké věci, abychom na ni pak všude viděli reklamy. Ale jestli máš TikTok, tak sis všiml, jak se ti poslední dobou až moc dobře trefuje do vkus¹⁰u. To je přesně ono. Ultimate goal těchhle algoritmů není se ti jen „trefovat do vkusu“, ale tvůj vkus předvídat. Ukazovat ti to, co jsi ani nevěděl, že budeš chtít. Brzo se do téhle fáze dostaneme. Proč je to špatně? To je jako ptát se, proč je špatně nemít svobodnou vůli¹¹.

Cena za propojení, svobodná vůle a rozhodnutí

Sociální sítě nás všechny propojují. Ale za jakou cenu? A co za to dostáváme na oplátku? Opravdu potřebujeme vědět všechno o všech? Opravdu se potřebujeme vystavovat rozhodovací paralýze¹², která nám znemožňuje si vytvořit vlastní názor¹³ bez toho, aniž bychom to nejdřív zkonzultovali s internetem? Opravdu potřebujeme¹⁴ vědět, co všechno se děje na druhé straně zeměkoule, jen proto, abychom pak upadli buď do depresí anebo apatie¹⁵, přestože/protože s tím nic nezmůžeme? A opravdu musíme svými osobními daty živit¹⁶ gigantický marketingový moloch, který nás postupně připravuje o svobodnou vůli a rozhodování¹⁷?

Já jsem se rozhodl.

V zájmu svého duševního zdraví se zajímám jen o věci, které jsou pro mě důležité, zajímavé a s kterými něco zmůžu. Zeptej se mě na cokoliv od nových vládních opatření po dění v Afghánistánu a pravděpodobně ti řeknu, že nevím a že mě to ani nezajímá. Jsem kvůli tomu ignorant? Dělá mě to horším člověkem? Necítím to tak. Někdo si vybírá, jakým filmům bude věnovat svůj čas, někdo pečlivě vybírá knížky nebo hudbu — já vybírám informace. To, že se někde něco stalo, neznamená, že to pro mě má být důležitý, užitečný nebo že bych o tom měl číst, poslouchat, natož o tom vědět. Nebaví mě/nebudu předstírat, že mě to zajímá. Volím sobeckou selektivní ignoraci, abych se z tohohle extrémně propojenýho, zrychlenýho a přehlcenýho světa nezbláznil. Je to stres, který ve svém životě nepotřebuju. Stres, který doslova ničí mozek¹⁸. A zároveň nepotřebuju mít na všechno názor, protože na svých názorech nestavím svoji identitu. Často je pro mě osvobozující říct: „Nevím.“ — „Nemyslím si o tom nic.“ — „Nemám na to názor.“

Jsem umělec. Žiju pro to, abych tvořil. A na to chci mít co nejvíc časového i mentálního prostoru. Nechci trávit hodiny na IG, YT nebo na Redditu tím, že budu bezduše konzumovat cokoliv, co mi přislíbí pár kapek sladké šťávičky instantní gratifikace. Jak by řekl Káně, buď seš producent nebo seš konzument¹⁹.

Myslím, že hromada tvůrčích lidí to má podobně jako já — že si svůj konzum ospravdlňujeme tím, že přece čerpáme inspiraci. A abychom se u toho cítili produktivně, všechno, co se nám trochu víc líbí, si ukládáme do různých složek, moodboardů, seznamů nebo playlistů. „Na později.“ — „Jednou se na to určitě podívám!“ — „Tohle se bude hodit!“ Jen lžeme sami sobě. Díky tomu, že si ty věci ukládáme, jim nevěnujeme tolik pozornosti. Vidím to sám na sobě — kdysi jsem byl schopný se na nějaký art nebo fotku koukat i víc jak deset minut a hledat různý detaily. Teď tomu věnuju tak tři sekundy, ukládám a swipuju na další. Snažím se rychle vidět, ale nesnažím se vnímat.

Myslím si, že pokud je něco opravdu důležité a inspirativní, tak si to zapamatuješ i bez toho, aniž by sis to ukládal do složek.

Protože co jinýho ty složky jsou než „sbírky“, na který můžeme být snobsky „hrdí“, protože jsou „osobitým“ a „originálním“ ztělesněním našeho vlastního „vytříbeného“ vkusu?

Sebevědomí a identita

Při mazání všech lidí, které jsem na grafickém profilu sledoval, jsem zjistil zajímavou věc. Svoji vlastní hodnotu a identitu jsem do určité míry odvozoval od osob, které jsem sledoval. Ať už to byli nějací slavní lidé nebo zatím-neobjevení umělci, cítil jsem se snobsky povýšeně, protože jsem je sledoval. Úplně stejný entitled bullshit, jako když někdo poslouchá kapelu, co nikdo moc nezná a myslí si: „Já přece neposlouchám nějaký sračky, mám vkus a taky se vyznám, neposlouchám mainstream, takže jsem hrozně zajímavej, protože jsem 1 ze 1000 lidí.“ Zní to komicky? Takhle přesně funguje hipsterismus²⁰.

Teď, když jsem se nad tím tak pozastavil a pořádně si to sám uvědomil, by mě zajímalo, jak hluboký problém to je. Kolik lidí má postavené sebevnímání a sebevědomí na věcech, kterými se obklopují — a které pravděpodobně ani nevytvořili. Vždycky mi přišlo úchylný si o sobě myslet něco víc jen kvůli tomu, že jako „jeden z mála“ něco nebo někoho znám. Ale stejně jsem tomu sám podlehl.

Tady bych jen chtěl říct — pokud to tak někdo má, že žije na hnidopišském, hipsterském obláčku sladké sebelízačské rozkoše, v opojném pocitu vlastní nenahraditelnosti a osobitosti plynoucí z tak povrchních věcí jako jsou pouhé znalosti nějakých věcí nebo osob, pak si podle mě nezaslouží nic jinýho než lítost. Pokud svoje sebevědomí stavíš na věcech, který nejsou tvoje, pak ani tvoje sebevědomí není doopravdy tvoje.

Smysl tohohle článku

Musí mít všechno nějaký konkrétní smysl a účel? Funkci a záměr? Nějakou jasnou konkluzi, jednotící myšlenku, aby se lidi nemuseli namáhat s přemýšlením a vyvozováním vlastních závěrů? Musí to čtenář dostat naservírovaný na podnosu?

Tohle jsou věci, které mám v hlavě a které motivovaly FOLLOW NO ONE performance. Potřebuju je dostat z hlavy, podělit se o ně s někým. Vzal jsem inkoust a chrtsnul ho na papír — co v těch flecích vidíš, to už je na tobě.

Každý správný, byť jen okrajově filozofující článek by se asi neobešel bez citátu od Nietzscheho. Takže proč bych nepřeložil zrovna ten, co mě motivoval nad tím vším začít přemýšlet:

Nyní jdu sám, mí učedníci. Vy též jděte sami. Tak tomu chci. Vpravdě vám radím: odstupte ode mne a straňte se Zarathuštry! Ještě lépe — styďte se za něj! Možná vás zradil! Nestačí, aby člověk poznání byl schopen milovat své nepřátele; nechť dovede nenávidět své přátele. A špatně splácí svému učiteli, kdo zůstane žákem. Uctíváte mne, ale co až padne vaše víra jednoho dne k zemi? Střezte se, aby vás nezabila socha! Pravíte, že věříte v Zarathuštru? Ale co na něm záleží! Jste mými věřícími, ale co záleží na všech věřících? Sami jste se ještě nehledali — a tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím, proto má veškerá víra tak málo ceny. — Friedrich Nietzche, Tak pravil Zarathuštra

Poznámky pod čarou