Každý jsme trochu ADHD

• Krátký úvod
• Ne, ADHD fakt nemají všichni
• Sebediagnóza je první krok
• Sebediagnóza je naprosto validní
• Epidemie duševních chorob
• Duševní choroba jako výmluva
• Duševní choroba jako odpovědnost
• Poznámky pod čarou

Člověk na vozíku fakt těžko vyjde schody do pátýho patra. Můj vozík není vidět. Ale to neznamená, že neexistuje, že je pro mě jednoduchý ty schody vyjít.

Krátký úvod

Někdy zhruba v roce 2019/2020 jsem se začal víc zajímat o duševní zdraví. Necítil jsem se, že jsem úplně normální. Kdo četl moje předchozí články, ví, že jsem měl odmalička dost divný zájmy; byl jsem celkem zvláštní dítě.¹

Měl jsem potřebu to pojmenovat. Jedinej způsob, jak si pro sebe potvrdit nebo vyvrátit jakoukoliv možnou diagnózu, bylo na chvíli přijmout jako pravděpodobnou, a hledat věci, který ji potvrdí nebo vyvrátí. Vědecká metoda v praxi. Až na jednu se mnou žádná z diagnóz dlouho nezůstala. I když do nějaký míry seděly, po přečtení výpovědí/žitých zkušeností lidí, co se s těma nemocema potýkají, jsem tam žádný větší pojítko neviděl.

Ta jediná, která seděla, bylo ADHD. Když jsem se svěřil svým tehdejším kamarádům, dostalo se mi odpovědí, že „to má přece tak trochu každej“ a že „to určitě není validní výmluva pro to, že seš nespolehlivej flákač“, a že bych se sebou „měl rozhodně něco začít konečně dělat, protože chodit furt pozdě není normální“, a že „zapomínat nebo neposlouchat to, co ti někdo říká, je taky fakt blbý“.

Well, guess what, není to normální — na tom se shodneme. Což ale trochu popírá to, že „ADHD má přece každej“, protože kdyby to měl opravdu každej, tak je všechno z předchozího odstavce přece „normální“, nebo?

Ne, ADHD fakt nemají všichni

Kdo si tohle fakt doopravdy, neironicky myslí, by si měl umýt ruce — má na nich krev. Krev lidí, kteří tohle poslouchají celej svůj život, nevyhledaj pomoc, a buď celý život trpí nebo se rozhodnou to ukončit. A je jich hodně. Existuje několik studií, který jednoznačně spojují ADHD se zvýšeným rizikem (a počtem) sebevražd, sebevražedných pokusů nebo sebevražedných myšlenek. Osobně se se sebevražednýma myšlenkama potýkám sem tam taky. Let me remind you, zdravý počet suicidal thoughts je 0 (slovy: nula). Fakt není jednoduchý žít v době, která klade na každýho tak šílený (a nereálný) nároky na neustálou osobní produktivitu² v nevhodným pracovním prostředí,³ za úplně směšných podmínek nebo za mizerný plat.⁴

Říct, že „ADHD jsou občas všichni“ je asi tak stejně inteligentní, jako říct „Každej má občas cukrovku“ nebo „Každej je sem tam chudokrevnej“ nebo „Každej má někdy epilepťák“ nebo „Každej jsme na něco občas alergickej“ nebo „Každej má občas rakovinu“. Což je blbost, že jo? Jo, je.

Proč to může vypadat, že teď mají ADHD všichni?

1. Sociální sítě a zrychlená doba. Rychlý přístup k levnýmu dopaminu dělá to, že samozřejmě všichni sedíme na záchodě s mobilem a konzumujeme obrovský kvanta obsahu. Na tuhle hladinu informací a dopaminu si pak naše mozky zvyknou a vyžadujou ji konstantně, jinak jsou podstimulovaný, lidově řečeno se „nudí“. Závislost na sociálních sítích může připomínat ADHD, ale není to opravdový ADHD, protože ↓
2. Pokud člověk dokáže ráno vstát bez sebemenších problémů, dokáže si rychle osvojovat a udržovat zvyky, dovede dávat reálný časový odhady, takže dělá práci vždycky včas, v termínu a nechodí skoro nikdy pozdě, nedělá mu problém něco začít dělat a následně dokončit, nemá problém s krátkodobou pamětí, nemá problém s nedostatkem motivace nebo naopak s extrémním množstvím energie, nemá problém se soustředit/pracovat v rušným prostředí, nemá problém s udržováním sociálních vztahů, nemá problém s exekutivníma funkcema celkově — souslovím „nemá problém“ myslím to, že to má nezanedbatelný dopad na kvalitu života — tak se ani při nejlepší vůli nemůžeme o ADHD bavit.
3. ADHD-like projevy chování může u neurotypických (čti: normálních) lidí vyvolat spousta věcí. Stres nebo náhlý životní změny, násilí nebo zneužívání, zanedbávání, finanční problémy, taky problémy se spánkem, a taky úzkost, která může vyvolávat neklid, impulzivitu, nemožnost koncentrace a tím i hyperaktivitu. Bipolární porucha se taky může projevovat dost podobně, jako ADHD, stejně tak OCD. A konečně, zneužívání psychoaktivních substancí může taky přivodit symptomy ne nepodobný ADHD.
4. No a hlavně, o duševních poruchách se konečně začíná mluvit veřejně a otevřeně. Je to velký a důležitý téma. Konečně přicházíme na to, co celý naše životy nosilo tu botu, která nám dupala na krk. Že to, co se nám děje, není vada charakteru, ale něco, co má svůj důvod a svoje jméno. Citlivějším lidem může připadat, že se to na ně valí ze všech stran a že nikdo nic jinýho neřeší. Což je samozřejmě blbost.

Proč je špatně říkat, že ADHD mají všichni?

1. Zlehčuje to dopad ADHD. ADHD je chronická (tj. doživotní a trvalá) nepozornost, hyperaktivita a impulzivita, která zásadně ovlivňuje fungování ve všech oblastech života (vztahy, koníčky, vztahy, škola, práce). Plus hromada dalších celkem nepříjemných věcí. Nejsou to jen občasný potíže s koncentrací, občasný zapomínání nebo občasná roztěkanost — je to dlouhotrvající stav, který má znatelný dopad na kvalitu života.
2. Zpochybňuje problémy lidí s ADHD. Žít s ADHD znamená čelit stigmatizaci, diskriminaci a pověrám o svý nemoci. „Každý má trochu ADHD“ zjednodušuje a/nebo zpochybňuje problémy, kterým lidi s ADHD čelí ve světě, který na jejich potřeby většinou dost kašle.
3. Je to dezinformace a lež. ADHD je klinicky uznávaná porucha uvedená v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5⁵). Tvrdit, že „každý má trochu ADHD,“ podporuje šíření dezinformací o povaze ADHD a přispívá k nedorozumění o duševních poruchách obecně. Navíc, ADHD má podle současných studií zhruba každý dvacátý člověk. Zatím. Víc jich odhalených není.
4. Odrazuje od vyhledání pomoci a podpory. Když příznaky ADHD odmávneme s tím, že „to má přece každej“, je míň pravděpodobný, že jedinci, kteří by mohli mít prospěch z vyšetření a léčby, pomoc vůbec vyhledají. To může oddálit diagnózu a ve výsledku zásadně zhoršit kvalitu jejich života. A jak jsem psal výš, tušíme, kam to může směřovat.

Sebediagnóza je naprosto validní nástroj toho, jak si pomoct. No matter what anyone tries to tell you.

Sebediagnóza je první krok

Sebediagnóza je první krok k tomu, aby se něco — cokoliv — mohlo dít. Ne vždycky se potvrdí jako správná (což teda platí i u diagnózy odbornictvem, ale o tom později), ale je to první možný krok. Pokud si o sobě kdokoliv myslí, že mají cokoliv, já osobně nemám důvod jim nevěřit. Je jen na nich, jestli se rozhodnou s tou sebediagnózou něco dělat a třeba vyhledat odbornictvo. Což ale fakt není tak jednoduchý, jako vzít si číslo objednávky v mekáči a počkat pět minut. Ten proces hledání, čekání a objednání trvá měsíce, klidně i roky. A je plný bariér, který hromadu lidí zastraší, znechutí, demotivuje, odradí. Hromadu lidí, který má paradoxně pomoct.

Zdi, který stojí diagnóze v cestě

Spousta z nás má pořád sklony svoje duševní trápení zlehčovat.⁶ Zároveň samotná povaha našich duševních trápení nám často brání v tom, je řešit. Člověk s depresemi svoje deprese nejspíš dost dobře řešit nemůže, když má problém vůbec existovat. Člověk s ADHD bude furt zapomínat na to, že má někam zavolat nebo napsat. To tak prostě je. Proces získání diagnózy u mě trval rok a vypadal takhle:

1. V únoru jsem se dozvěděl o jedný konkrétní ordinaci
2. V květnu jsem jim napsal jsem e-mail, že mám zájem o termín diagnostiky; dostal jsem odpověď, že se mám ozvat 1. srpna
3. Na 1. srpna jsem naplánoval odeslání e-mailu, ale odpověď byla, že mají plno; řekli mi, ať se ozvu 1. prosince v 8 ráno a že ať radši rovnou volám
4. Na 1. prosince jsem si musel nařídit několik budíků, hromadu upozornění, dva lidi mi to připomněli den předem. Nakonec jsem nešel spát (kdo nespí, nezaspí, žejo), budíky a upozornění jsem vyignoroval, protože jsem se hyperfocusoval na nějakou svoji věc. V 8.30 jsem se zděsil, že jsem na to zapomněl, zavolal jsem, ale už to nikdo nezvedal. Nechal jsem 8 zmeškaných hovorů, napsal e-mail a vzdal to. Ve 12 mi zavolali z ordinace nazpátek, že by jedno poslední volný místo měli, koncem března.
5. V březnu jsem přišel do ordinace (zase jsem nespal, protože kdo nespí…) a dostal diagnózu. And here we are.

Další bariéra je to, jak je odbornictvo extrémně přetížený. Pokud někdo chce řešit svoje duševní trápení, tak s tím nejdřív musí přežít minimálně tři měsíce až půl roku, než vůbec dostanou nějaký termín. A to je prostě na někoho moc — v lepším případě to nebudou řešit vůbec a budou žít objektivně míň kvalitní a spokojený život, v horším případě to celý ukončí.

Rád bych řekl, že tímhle to končí. Že aby člověk vyhrál, stačí zbořit zdi postavený z cihel vlastních pochyb, nejistoty, nedostatku energie, času, prostoru, z toho, jak je nepřátelsky je proces hledání/dostáni pomoci nastavený. Že je stačí zbořit, najít odborníka, objednat se, dostat termín, dostat diagnózu a první bitva je vyhraná. Bohužel, realita současnýho českýho zdravotnictví je úplně jinde. Moje cesta byla velmi přímočará, ale to jen díky tomu, že jsem dostal od @Lea Belejová kontakt na konkrétní osobu, paní doktorku Zuzanu Hogenbuchovou, která se (nejen) na ADHD specializuje.⁷ Takhle jednoduchý to ale drtivá většina lidí, co hledají pomoc, fakt nemá. Lékaři a lekařky se k pacientům nemusí chovat dobře, ani profesionálně, ani s empatií. Můžou soudit, vycházet z vlastních předsudků, nenaslouchat, a kvůli tomu můžou být jejich diagnózy nepravdivé. Velká spousta žen, diagnostikovaných v dospělosti s ADHD, by mohla vyprávět.⁸ Od takových odborníků pacienti odchází třeba s nálepkou deprese nebo úzkostí, která sice může pomoct vyřešit nějaký problém, ale ne ten hlavní. V tom lepším případě. Taková je realita.

Nejdřív je potřeba problém pojmenovat, pak se s ním dá teprv pracovat

Sebediagnóza je naprosto validní

Sebediagnóza je naprosto validní nástroj pomoci.⁹ No matter what anyone tries to tell you. Sami sebe známe mnohem líp, než jak nás zná někdo jiný. Sami se sebou trávíme nejvíc času, z první osoby vidíme naše akce a neustále vnímáme tok myšlenek v našich mozcích.

Stojíme u zející rány v našem mozku, z který teče krev a hnis, a dokud si neřekneme: „Jo, tohle je průser,“ tak nám nic nepomůže. Nejdřív musíme vědět my sami, co s náma je. Často stačí mít jen představu nebo hypotézu.

Sebediagnóza ale není jen nástroj pro pomoc zvenčí, ale především nástroj pro to, jak pomoct sami sobě. Jak věci, který se nám dějí/stavy, který máme/emoce, který (ne)cítíme dát z rámečku „Nevím, prostě se cítím tak nějak nijak“ do rámečku „Je se mnou pravděpodobně X a/nebo Y“. Místo neurčitýho, abstraktního, rozblemcanýho pocitu máme v ruce něco, co nám pomůže líp pochopit to, co se nám děje/stalo.

Na internetu často čtu boomerský¹⁰ nářky nad tím, že dneska každý mladý člověk potřebuje ve svým biu na Instagramu mít písmenkovou polívku, ať už je to LGBTQIA+, NB nebo ADHD/ASD/PTSD nebo cokoliv jinýho. Že mladí lidi mají potřebu být zajímaví a vyčnívat nad ostatní a nálepkovat se. To je samozřejmě blbost. Není zajímavý patřit do vlastně už docela velký skupiny lidí. A není zajímavý bejt nemocnej. Jasně, existují lidi, kteří mají patologickou potřebu pozornosti, ale to je taky diagnóza sama o sobě, takže tam je nálepka vlastně na místě, akorát nepřesná. I tak je takových lidí mizivý procento. Většina z nás, co má nějakou nálepku v biu, ji tam má ze dvou důvodů:

1. Aby ostatní onálepkovanci poznali, že patříme do stejnýho kmene (snižuje to konverzační tření, říká to vlastně to, že „když mi napíšeš, tak tě pravděpodobně budu chápat“)
2. Aby neonálepkovanci věděli, že interakce s náma bude trochu jiná, než na co jsou zvyklí (ozvu se ti, až budu chtít; buď si s tebou budu psát tři týdny v kuse nebo se tři měsíce neozvu; budu možná až moc upřímný/otevřený, protože reálně nerozumím tomu, proč něco někomu neříct)

Osobně rozhodně nemám problém, že se mladí lidi na tiktoku ohání ADHD nebo autismem. V první řadě, co je komukoliv co po tom? V druhý řadě, když bude víc lidí s ADHD, tak to nezpůsobí, že já budu mít míň problémů s tím svým, budu jich mít furt stejně. Zároveň nevidím důvod, proč by si někdo o sobě něco vymýšlel, aby dostal směšný internetový bodíky. Zároveň, díky otevření tématu duševních chorob na sociálních sítích má hromada lidí konečně možnost si o sobě něco uvědomit. Třeba jako Alena Spálenská, která právě díky TikToku přišla na to, že má ADHD; teď studuje psychologii a šíří osvětu o ADHD skrz profil Můj ADHD mozek. Skoro 12 tisíc lidí se díky ní učí, jak s tím žít. Nebo já — bez jistoty, že ADHD skutečně mám, bych tenhle článek prostě napsat nemohl.

Je potřeba ale říct, že sebediagnóza není samospásná a může být i dost nebezpečná. Obzvlášť, když se bavíme o TikToku. Je dost jednoduchý spadnout do algoritmový pasti, která nám začne velmi rychle a agresivně cpát mental health content. Může se stát, že se při dlouhodobým vystavení tomuhle obsahu začnou projevovat pseudo-příznaky různých duševních chorob — může se stát, že čím víc ADHD-related obsahu budeme konzumovat, tím víc si ADHD příznaky vsugerujeme. Navíc, výzkum organizace PlushCare, která vzala 500 náhodných TikTokových videí o ADHD, ukázal, že všech 500 videí obsahovalo dezinformace. A nemusí to být jen ADHD, může to být klidně deprese nebo Tourettův syndrom. Tady je článek o tom, jak TikTokový video vyvolalo u dospívajících holek vlnu něčeho, co se projevuje jako Tourettův syndrom, jenže je všechny spojuje jedna věc — všechny mají tik, kdy nahlas říkají „Baked beans“ s britským přízvukem, i když nejsou z Británie. Mere coincidence? Co to znamená? Můžou nám sociální sítě vytvořit poruchy? Těžko říct.¹¹

Já měl to štěstí, že moje sebediagnóza začala dřív, než se z duševních poruch stal na sockách trend a že mám přirozenou averzi vůči TikToku.¹² Svoji sebediagnózu jsem založil na různých článcích, rozhovorech a na videích od profesionálů. O tom, proč a jak moc je škodlivá „TikToková“ diagnóza teď nedávno vyšla série článků na Revue Prostor, je to zajímavý čtení.

Poznámka bokem — sebediagnóza i diagnóza jsou obě subjektivní záležitosti. Akorát při sebediagnóze se diagnostikuje sám subjekt, při diagnóze hodnotí subjektivně pozorovatelstvo. Deset psychiatrů by jednoho člověka posoudilo deseti různýma způsobama. Neexistuje objektivní měřítko toho, kdo ještě je a kdo už není ADHD nebo ASD; i přes veškerý DSM manuály pořád záleží na konkrétním člověku, na jeho úsudku a na tom, jestli je podle nich pacientstvo dostatečně hyperaktivní nebo autistický. To říkám pro jistotu předem, než mi někdo bude chtít tvrdit, že nějaký odbornictvo má patent na pravdu. Jako jo a ne. Je složitější. Zpátky se dostáváme k tomu, že na odbornictvo rozhodně není naprosto stoprocentní spoleh.

Nikdy nebylo jednodušší se nechat diagnostikovat a léčit bez toho, aby nemocným lidem někdo strkal obrovskou jehlu přes oční důlek do mozku

Epidemie duševních chorob

I tak by se dalo shrnout to, co se teď děje na celým světě. Každý desátý dítě v Americe má ADHD, celosvětově každý dvacátý. U dospělých je to podobný. A to ani nemluvím o depresích, autismu, úzkostech, hraničářích nebo bipolárech a ostatních. Skoro to působí, že nikdy předtím v historii nebylo tolik duševně nemocných lidí. Jenže nikdy předtím v historii lidstva nebyly tak dostupný informace, nebylo tak jednoduchý se o duševní zdraví zajímat, nebylo tak jednoduchý se nechat diagnostikovat a naučit se s tím pracovat (od nedávna dokonce i bez toho, aby nemocným lidem někdo strkal cepín přes oční důlek do mozku¹³) — a to i přes to, že jsem pár řádku dozadu říkal, že ten proces není easy. Není. Ale je to furt objektivně nejvíc easy ever.

Vypůjčil bych si název knihy Filipa Titlbacha — Byli jsme tu vždycky. Nebyl jazyk na to, abychom dokázali říct „tohle je porucha pozornosti, takovýhle to má projevy“; místo toho se říkalo, že jsme „neklidní“, „netrpěliví“, „horliví“, „přelétaví“, „renesanční lidé“. A buď jsme se maskovali dostatečně dobře a „zapadli jsme“ nebo jsme byli blázni excentričtí jedinci s hlavou v oblacích, neschopní se soustředit, rebelové, vyvrženci.¹⁴ Sokrates. Hypatia. Alexandr. Archimedes. Hannibal. Caesar. da Vinci. Michelangelo. Newton. Mozart. van Gogh. Darwin. Lincoln. Edison. Tesla. Hemingway. Curie. Albert Einstein. Woolf. Warhol. Plath. Všichni tihle jmenovaní se zapsali do lidských dějin. U každýho z nich má odbornictvo důvodný podezření, že měli buď ADHD, autismus a/nebo trpěli depresí.

To, co se teď jeví jako „epidemie“ ve skutečnosti žádná epidemie není. Když Portugalci a Španělé začali objevovat Nový svět, taky se zničehonic nezačal generovat nový kontinent — byl tam celou dobu. Jen konečně Evropani měli možnosti na to, aby mohli objevovat (a vykořistit). Nemocných nepřibývá, je jich furt stejně. Jen máme lepší chápání různých nemocí, lepší nástroje jak je identifikovat. Osobně bych slovo epidemie použil spíš v kontextu nárůstu zájmu o duševní choroby díky sociálním sítím, ale ne v kontextu duševních chorob obecně.

If you can’t handle me at my worst, you don’t deserve me at my best

Duševní choroba jako výmluva

Hele, jo. Občas je to fakt lákavý se vymluvit na to, že já vlastně za nic nemůžu, že jsem jenom chudák, co mu mozek nemozkuje tak, jako ostatním. Že moje ADHD chodí pozdě, já ne. Ale realita je zase jinde. Svoje ADHD a autismus beru jako součást toho, jakej jsem. Bez toho bych takovej nebyl. Je to něco, co ode mě nejde oddělit, ani kdybych sebevíc chtěl. Má to svoje neuvěřitelně silný stránky, ale i fakt na hovno zápory. It is what it is. I tak ale dělám hromadu různých věcí pro to, aby se mi s tím žilo dobře. Autismus a/nebo ADHD fakt nepokládám za svoji superschopnost. Jestli něco, tak je to mentální opičí pracka.¹⁵

Jsem řád v chaosu. Moje aktivity, můj život, moje zájmy, všechno je to chaos. Cokoliv, co dělám, ale má určitý řád a strukturu. V jednu chvíli píšu blog, kóduju web, dělám design, upravuju fotky, ochutnávám rumy, studuju neurovědu a filozofii, v další chvíli pečlivě ukládám, třídím a organizuju, formátuju poznámky, uklízím v počítači, přeskládávám. Mám chaos v celku, ale řád v detailech. Pohybuju se v cyklech „napáchat šílenej bordel“ a pak „perfektně uklidit bordel“. Je to nevyzpytatelný, ale ani kdybych sebevíc chtěl, tak to nezměním. A nechci. Nechci měnit to, jakej jsem, jen pro to, aby někdo jinej něco. Buď mě lidi berou takovýho, jakej jsem, anebo ne. S obojím jsem v pohodě. A jsem fakt rád, že se mi posledních pár let daří mít kolem sebe podobně zmagořený lidi. Je to pěkný. V mým světě jsou „normální lidi“ ti v menšině, „ti nemocní“, „ti hendikepovaní“, kterým „mozek nemozkuje správně“.

Naštěstí nemám moc zkušeností s tím, že by mi někdo do očí řekl, že se „vymlouvám“. Doufám, že je to díky tomu, jak tyhle věci komunikuju. S čím mám ale až moc zkušeností je bohužel to, že přesně odkomunikuju svoje potřeby, ale druhá strana je ignoruje. Z jakýhokoliv důvodu. Později se ale diví, že XY nefunguje, i když jsem přesně říkal, co potřebuju, aby XY mohlo fungovat. To je pak trochu blbý, ale nenaděláš nic. I tak mám ale nějakou odpovědnost vůči ostatním.

Duševní choroba jako odpovědnost

Mít ADHD a autismus pro mě znamená mít odpovědnost. Odpovědnost za to, že se učím umět vysvětlit, co se se mnou děje. Jedna věc je mít jakýkoliv problém, druhá je umět ho odkomunikovat. Že nechodím pozdě, protože mám ostatní na párku, ale protože jsem ztracenej v čase, nemám reálný odhad a vždycky vycházím z ideální varianty, ne z reality. Že lidi neghostuju schválně, ale že reálně „sejde z očí, sejde z mysli“, a že to není něco, co mám pod kontrolou. Že nejsem na online psaní, ale mnohem radši se sejdu na pivku, u čaje, u kávy, protože irl vnímám líp a víc než na mobilu nebo u počítače, kde mi pozornost tahá miliarda záložek a hýbajících se věcí. Že je možný, že práci na den zvládnu buď za dvě hodiny nebo za týden. Například.

Všechno má nějakou příčinu. Když vytvořím nějaký problém/situaci, neříkám „no jo, to je to moje ADHD“, říkám „oukej, tohle se stalo, je to blbý, pojďme zkusit udělat XY, protože AB mi nefunguje“. Shodit to na ADHD je výmluva. Vysvětlit, proč mi některý věci dělají problém, je legit — ještě víc je to legit v momentě, kdy přijdu s nějakým možným řešením, ale to je za mě volitelný příjemný plus. Já jsem designer, přemýšlím designově, snažím se iteracema dostat do funkčního modelu pro obě strany, ne jen pro mě. Ne každý to ale má stejně; někdo ví, že má rozbitý motor, což ale neznamená, že ví, jak ho opravit. A i když v celým článku mluvím o duševních chorobách jako o „problému“, o „zející ráně v mozku, ze který teče krev a hnis“, tak to není ve skutečnosti něco špatnýho, zlýho nebo chybnýho, a takový problém často nejde — narozdíl od motoru auta — dost dobře trvale vyřešit. Je to chronický stav. Potenciálně problematický, pokud je nediagnostikovaný, nezvědoměný nebo neřešený.

Člověk na vozíku fakt těžko vyjde schody do pátýho patra. Můj vozík není vidět. Ale to neznamená, že neexistuje, že je pro mě jednoduchý ty schody vyjít. Protože ale ten vozík nejde vidět, je moje odpovědnost na to ostatní upozornit. To je podle mě fér. Proto mám svoje AuDHD napsaný v biu na Threads, proto to uvádím ve svým CV a na webu.

Poznámky pod čarou