Pirátství je morálně v pohodě

• Rychlý úvod
• Být chudý je jako být postižený‽
• Jsme rukojmí korporací
• Rukojmí korporací, který nehrajou fér
• Jde to i jinak
• Současný stav není správný
• Proč je pirátství etický
• Kdy je pirátství etický
• Závěr
• Poznámky pod čarou

Rychlý úvod

Shodneme se, že krást věci je blbý. Ukrást auto, peníze, identitu — to se prostě nedělá. Taky se nedělá to, aby zaměstnavatel vykořisťoval zaměstnance, neplatil daně, neproplácel přesčasy. Nesluší se manipulovat s ostatními lidmi a cíleně šířit nepravdy, o to hůř za účelem vlastního zisku. Špehovat, prodávat citlivá data. Lhát a podvádět. Nelegální a/nebo nemorální věci se prostě nedělají.

Což mě vrací k prastarý otázce: má právo zloděj volat po spravedlnosti?

Těsně před vydáním článku jsem zjistil, že Archive.org — nezisková organizace, která archivuje internet a díky tomu máme třeba Wayback Machine — je kromě nedávnýho útoku hackerů i v hledáčku právníků. Americká asociace vydavatelů a americký nahrávací průmysl Archive.org žaluje za porušení autorských práv a požadují kromě zastavení služeb i odškodnění v řádech stovek milionů dolarů. Imagine that… O digitálním archivářství bude v článku řeč taky.

Pirátství je jako krást rohlíky!

Ne, pirátství není krádež (ne v pravým slova smyslu). Oblíbený srovnání s krádeží rohlíku v krámě (nebo jakoukoliv hmotnou věcí) nefunguje. Vysvětlím. Pirátství by v kontextu pekárny bylo, kdybych tam došel, jeden rohlík si koupil, donesl domů, naskenoval a začal tisknout jeho kopie anebo dal jeho sken na internet, aby si každý mohl tisknout svoje rohlíky. Reálně ale žádná viditelná/hmotná škoda pekárně nevznikla, pekař má pořád všechny svoje rohlíky, svůj rohlík jsem si koupil a sken/kopii vytvořil na svoje náklady. Navíc, rohlík jde vyreklamovat (resp. hmotný zboží). Digitální obsah nebo digitální služba jen velmi, velmi těžko. Nicméně, na začátku řetězce je vždycky legálně koupený rohlík.¹

Pirátství je to, když se držitelstvo legálně zakoupenýho díla (nebo držitel licence na užívání díla) rozhodne ho sdílet s někým, kdo za to dílo nezaplatil. Neoprávněný sdílení obsahu. Trestný je jak šíření, tak stahování. Dílo je v tomhle případě nehmotná, digitální kopie nějakého originálního obsahu, na který další kopírování nemá vliv, která jde bez nákladů neomezeně kopírovat dál. Jejím dalším kopírováním nevzniká ztráta, ale hypotetický ušlý zisk (což nemusí být pravda ale o tom později). To je ten důvod, proč se pirátstvím zabývá copyright, tedy „kopírovací právo“, ne vlastnický právo.

Být chudý je jako být postižený‽

Tohle bude docela hot take. A pojďme si pro začátek vyjasnit jednu věc — slovo „postižení“ má tolik negativních konotací, že je mi z toho trochu zle. Takže ať se chápem, a ať se necítím jako úplnej píčus, pro účely tohohle článku „znevýhodnění“ = „postižení“. I tahle rétorika má ale svoje úskalí — vůči slovu „znevýhodnění“ stojí v opozici „zvýhodnění“. To může působit dojmem, že „zdravý“ člověk má nějaký výhody — což může zdravý lidi paradoxně docela pobouřit (podobně, jako když se diskutuje na téma privilegií nebo když mají sobě nějaká privilegia přiznat), protože z jejich úhlu pohledu zdraví přece není výhoda. No, minimálně pro účely tohohle článku (a z pohledu znevýhodněných lidí) bohužel je. Deal with it, zdravouši.

Projevy chudoby jsou podle mě podobný fyzickýmu/mentálnímu znevýhodnění. Chudoba není jen o ztrátě/nedostatku příjmu, ale i o ztrátě/nedostatku schopností a nebo možností, i o ztrátě/nedostatku optimismu.² Chudí i znevýhodnění jsou vyloučení z „běžných“ aktivit, střetávají se s předsudky, obě skupiny jsou buď záměrně ignorovaný nebo patronizovaný. Obě skupiny mají výrazně horší vyhlídky na kvalitní život. Jsou častěji náchylnější na civilizační choroby a jsou velmi citlivý na vývoj sociální politiky. Každý zdražení, každý snižování dávek, každý „tohle se normálních lidí netýká, takže to není potřeba“ na ně dopadá zatraceně tvrdě. Jako syn umělkyně/samoživitelky docela dobře vím, o čem mluvím — ale pokud mi někdo bude chtít vysvětlit, jak se věci skutečně mají, klidně si to vyslechnu.

Doba se ale mění. Jakýkoliv „znevýhodnění“ už přestává být překážka pro čím dál víc aktivit a činností, který byly vyhrazený jen „normálním“ lidem. Krásně je to vidět u videoher. Ještě donedávna panovalo přesvědčení, že znevýhodnění lidi videohry hrát přece nemůžou nebo nechtějí, protože to fyzicky nejde. Středověk počátku tisíciletí je za náma a hry teď vyhrávají různé Accessibility Awards a přístupnost je jedno z hlavních témat současnýho videoherního průmyslu (vedle témat jako sexuální útoky, nerovnost pracovních příležitostí, systemický rasismus a diskriminace — all fun and games ve videoherním průmyslu, zdá se). Pokud by přístupnost a jiný současný trendy ve videohrách někoho zajímaly — tady je super článek „Štandardy a trendy v prístupnosti videohier“ od Lei.

Tady zmíním, že sice samozřejmě existuje nenulová šance se z chudoby dostat — zatímco vyléčení fyzickýho/mentálního znevýhodnění je často komplikovaný, ne-li nemožný. Jednotící aspekt je ale pořád to, že pokud někdo neznevýhodněný nevytvoří pro znevýhodněné prostor nebo jim aktivně nenaslouchá, tak je velmi těžký žít kvalitní život. Podobně, jako jsou klíčovými spojenci feminismu muži. ³

Dvě největší lži dnešní doby

Znevýhodněný člověk si nevybral, že se tak narodí. Ani chudý člověk. Ale přesto na tuhle okolnost obě skupiny doplácí, jako kdyby za to mohly. Jsme krmeni forbesovskými success stories, který v nás nepřímo vyvolávají pocit toho, že když jsme chudí, můžeme si za to sami, že je to důkaz naší vlastní nekompetence nebo pochybení. Že je to ostuda a selhání. Že chudí lidi jsou líní, protože cesta z chudoby je přece snadná — stačí víc makat. Jenže to naprosto ignoruje veškerý privilegia lidí, co mají možnost si tohle myslet, případně možnost myslet si, že se za svůj úspěch zasadili výhradně oni sami. A to je první lež, kterou jsme všichni zbaštili i s navijákem — to, že kdo víc dře, má víc peněz; že z chudoby se dokáže člověk sám vypracovat.

Že by pomohly kurzy finanční gramotnosti? Ty jsou užitečný jen v momentě, kdy má člověk s čím pracovat. Když neumím vařit, bez přísad se to jen z knihy nenaučím. To stejný peníze — když je nemám, a musím neustále hasit ohně v podobě složenek a neočekávaných výdajů, tak fakt nemůžu investovat do stříbra, bro. Je extrémně drahý být chudý nebo fyzicky/mentálně znevýhodněný.

Druhá největší lež je, že s dobrým vzděláním si člověk najde práci hned. Rozhodně ne. Je neuvěřitelně těžký si najít práci, která je placená aspoň trochu normálně a má zároveň rozumný nároky. Setkávám se denně s inzeráty, kde i na juniorní pozice pro designerstvo hledají firmy celý jednočlenný kreativní a marketingový oddělení, za příspěvek na multisportku a 30 tisíc měsíčně v hrubým. Kdyby to nebylo tak smutný a šílený, tak je to k smíchu.

Jsme rukojmí korporací

Velký firmy jako Adobe, Amazon, Google, Spotify, Netflix a Activision Blizzard, nás drží jako rukojmí. Společně se svými zaměstnanci.

Jejich úspěch už nezávisí na tom, že přináší nějakou skutečnou hodnotu nebo kvalitu do životů svých zákazníků. Hlavní zdroj zisků je v zavalení trhu množstvím obsahu, který dohromady — i při úplně průměrný úspěšnosti — vydělá mnohem víc, než jeden geniální produkt (jehož tvorba je dost riziková). Jejich úspěch závisí na tom, že nám u hlavy drží zbraň, nabitou náboji „zrušíš předplatný a o všechno přijdeš, nebudeš moct dělat svoji práci buď vůbec neco hrozně komplikovaně“.⁴ A jejich zisky, z předplatných a reklam, jdou hlavně do kapes akcionářům, k běžným zaměstnancům se dostane jen mizivý procento (Adobe, UPS, Disney a jiní).

Subscription-based model (kdy si pravidelně předplácíme nějakou službu) totiž neznamená „vlastnictví“ — neznamená to v praxi ani to, že si pronajímáme obsah. Předplatitelský model pronajímá přístup — k něčemu, co se ale může kdykoliv jakkoliv změnit. Kruh se uzavřel, z Netflixu je jen kabelovka s extra steps navíc — stalo se z něj to, co před lety chtěl zničit.

Častý argument, že piráti jsou líní si věci kupovat a proto kradou, je dezinformace. Koupit si přístup k digitálnímu obsahu nikdy nebylo jednodušší. Zato vlastnit digitální obsah je čím dál těžší. A pro někoho je prostě důležitější věci vlastnit.

Rukojmí korporací, který nehrajou fér

Zpátky k videohernímu průmyslu. Je to totiž průmysl, který se vyvíjí neuvěřitelným tempem, proto je v určitým slova smyslu pionýrem věcí, s kterýma se pak s prodlevou setkávají i ostatní odvětví.

V game development industry existuje pojem DRM (Digital Rights Management). Je to soubor metod, který mají chránit digitální díla před kopírováním.⁵ Někteří si pamatují, že při instalaci hry museli zadávat nějaký registrační klíč — to je DRM ochrana. Někteří ví, že jsou hry, co i když jsou pro jednoho hráče, tak jdou hrát jen online — taky forma DRM ochrany (takzvaný live service⁶). Ze všech různých způsobů ochrany je ale jeden, který se do historie zapsal nesmazatelně — Denuvo. Jde o program, který je integrovaný do herního kódu a který pro autorizaci potřebuje připojení k internetu. Pro mě je to ztělesněním toho, co je s „válkou proti pirátství“ špatně. Hry, který byly chráněný Denuvem, totiž měly tři nepříjemný vlastnosti:

1. Člověk, který si legálně koupil Denuvem chráněnou hru, měl až drastickým způsobem zhoršený uživatelský/hráčský zážitek — oproti pirátovi, který se s Denuvem nesetkal a jeho zážitek byl tedy mnohem kvalitnější;
2. Denuvo nejen, že zhoršovalo kvalitu zážitku, ono ani dost dobře nefungovalo. Trvalo to sice tři roky, ale crackeři byli pak schopní drtivou většinu velkých herních titulů zbavit týhle ochrany v řádu dnů a pak i hodin;
3. Denuvo znatelně zatěžovalo procesor a díky nadbytečnýmu zapisování informací zásadně snižovalo životnost SSD disků. Takže nejen, že platící byli ve výsledku šikanovaní za to, že si hru koupili — byli šikanovaný naprosto zbytečně a ještě jim to ničilo počítače.

Jde to i jinak

V době, kdy fungují projekty jako Gitu, GNU, Linux, Affinity, Semplice, Obsidian, DaVinci, které jsou buď prakticky zadarmo nebo za jednorázový poplatek; v době boomu indie her a open source programů, mi přijde pláč velkých firem, že přichází o zisky, jako neopodstatněný. Jsou tu totiž jasný cesty, jak mít adekvátně naceněný produkt, který je kvalitní, funguje a přináší hodnotu. O to ale korporátům jako Netflix nebo Activision Blizzard zdá se aktuálně moc nejde. Teda jejich zaměstnancům třeba jo, protože je v jejich klecích drží zbytky zápalu, nadšení a určitá prestiž (v případě Blizzardu velmi questionable); vyššímu manažerstvu a akcionářům je to úplně u prdele. Tragikomickým příkladem budiž to, co se v Activision Blizzard děje posledních 10 let. A podobných případů je mnohem víc.

Tohle je jedna z věcí, kterou uměl Jobs skvěle popsat. Z 30 let starýho rozhovoru pro „Triumph of the Nerds“: „[T]he people that can make the [monopolies] more successful are sales and marketing people, [which] end up running [them]. [T]he product people get driven out of the decision making forums, and the companies forget what it means to make great products. The product sensibility and the product genius that brought them to that monopolistic position gets rotted out by people running these companies who have no conception of a good product versus a bad product. They have no conception of the craftsmanship that’s required to take a good idea and turn it into a good product. And they really have no feeling in their hearts, usually, about wanting to really help the customers.“ @26:07

Celý to ale trochu smrdí. Kdyby firmám šlo o ochranu zisků, tak se nebudou babrat s nějakým jedním člověkem z Horní Dolní, který jim krade software — jejich problém by byl, že různý velký firmy a podniky jejich software kradou, ačkoliv vůbec nemusí. Počet profesionálů a firem, s kterýma jsem spolupracoval, kteří měli třeba kradený Adobe, Cinema 4D a/nebo AutoCAD nebo hrubě porušovali licence jiných třetích stran, byl doslova omračující. Podobně profesionálové a firmy, který platí schválně levnější licenci pro osobní užití, ačkoliv by měli platit licenci pro profesionály/firmy. To je podle mě skutečnější problém. Proč? Jedna firemní licence zpravidla stojí tolik, co deset běžných licencí — to znamená, že užívání nesprávných licencí přináší výrobcům jednu desetinu výdělku, který jim náleží. Tady se můžeme bavit o ušlým zisku.

Za mě je tohle další případ, kdy běžný spotřebitelstvo doplácí na 1) zbytečně nafouknutý problém, za který 2) ve skutečnosti nenesou zodpovědnost. Zní to povědomě?

Současný stav není správný

Úspěšně jsme znormalizovali platit si až dvě desítky různých digitálních služeb. Nedávný trend příspěvků na Threads, kdy lidé psali seznamy všech svých předplatných, to jasně ukazuje.

Jenže není správný, že se k tvůrcům z těchto subscriptions skoro nic nedostane. Například Spotify a YouTube mají tak vyhraněný podmínky, že na svůj podíl z těchto předplatných dosáhne jen málokterý tvůrce — a když dosáhne, je to doslova pár dolarů. Většina tvůrců a tvůrkyň je tak odsouzena k tomu, že kromě svý tvorby se musí zaobírat studováním marketingu — což vede k tomu, že tihle lidi pak přestanou brát svoji tvorbu jako „díla“, ale vidí ji jen jako „content“. Pokud je hlavní motivace předplácení si YouTube Premium podpora tvůrců, tak jsou tu mnohem lepší kanály, přes které lze tvůrce podpořit přímo (Patreon, HeroHero, OnlyFans, nebo třeba ty peníze poslat rovnou na účet a neživit služby, co si berou z darů až 20 %⁷).

Co dál není správný?

• Není správný, že chybí cesta pro lidi, kteří z jakýhokoliv důvodu nedisponují možnostma, který mají „normální“ lidé. Nejdřív je prostě potřeba mít prachy, aby člověk měl prachy. Nejdřív je potřeba být fyzický/mentální zdravej, aby člověk byl zdravej. Ale to se příliš lehko řekne.
• Není správný, že nám výrobní/distributorský monopoly aktivně brání ve vlastnění věcí, za který platíme. Hry, hudba a často už ani filmy nevychází na hmotných nosičích — a když už nějaký film vyjde i hmotně, tak stojí násobně víc, než je cena předplatného na Netflix, HBO Max nebo Disney+; když nějaká hra vyjde v krabicový verzi, tak je uvnitř jen kód, který jde uplatnit často jen na konkrétní platformě.⁸
• není správný, že nevidím stejný obsah, jako Američani nebo Japonci, i když za službu platím srovnatelný peníze;
• není správný, že když se vlastníci služby rozhodnou, že nadešel čas, tak mnou zakoupený hry a filmy prostě zmizí z nabídky;
• není správný, že placení služby neznamená větší komfort — naopak, protože musím mít pro hraní některých her spuštěnou aplikaci, která má ale často dost dramatický vliv na výkon PC a nebo svoje hry musím mít rozprostřený do několika různých platforem, takže nemám jednotnou knihovnu toho, co vlastním (ani Steam není úplně všeobsahující řešení);
• není správný, že když si připlatím za nadstandard, jako je třeba 4K kvalita streamu, tak v žádným případě nedostanu to, za co platím;
• není správný, že je proces reklamace výrazně nalomený ve prospěch peněženek akcionářů firem, ne platících konzumentů;
• není správný, že free trial u softwaru často není nápomocný pro vytvoření kompletní představy, protože je celkem běžná praxe v rámci free trialu uzamykat pokročilejší funkce;
• není správný, že o tvůrce v argumentaci proti pirátství ve výsledku vlastně vůbec nejde — kdyby šlo, jak to, že je spisovatelstvo tak mizerně kompenzovaný za svoji práci? A co novináři? Programátorky? Designerstvo? Lidé u montážních linek BMW, který v roce ’22 ztrojnásobilo zisky na 16 miliard eur? Lidi, co toxickýmu pracovnímu prostředí navzdory vytváří věci, který mění svět?

Etika placení

Marketingový oddělení digitálních služeb a produktů nám naslibuje a odkýve cokoliv, jen aby z nás vytahaly peníze. Klidně nám slíbí, že zaplacení poplatku rovná se zábava/práce bez pocitu provinění, i když to tak není. Ve skutečnosti to rozhodně není bez obětí; protože často trpí buď jedna nebo obě strany — zaměstnanectvo i zákaznictvo.

Placení totiž často jen dál podporuje nekalý praktiky, který tyhle firmy používají v neetický honbě za zisky — firmy, který pískají faul za pirátství, nás na straně druhý okrádají a využívají. Myslím tím nekalý praktiky jako:

• zákeřný systém mikrotransakcí jako loot boxy a pay-to-win mechaniky, DLC a season passes, který obsah celé jedné hry dělí za sérii paywallů;
• záměrný manipulace s upoutávkami, který absolutně nereflektují hotový produkt;
• špehování přes televizi, dark patterns, Q-tip efekt, maximalizace návykovosti služeb a obtížný způsob rušení předplatných;
• záměrně naprosto nekompetentní zákaznické podpory;
• vykořisťování vlastních zaměstnanců a naprosto nevyhovující pracovní podmínky;
• vydání nehratelných a neúplných her, které pak prochází kolečkem nekonečných patchů, jen pro to, aby byly až za rok a půl hratelné na nějaké aspoň přijatelné úrovni. (Jsem slyšel, že Fallout 76 a — po roce od vydání — Diablo IV jsou konečně normálně hratelný.)

Proč je pirátství etický

Nebýt pirátství, tak ani nemáme tuhle debatu. Příklad toho, že pirátství slouží jako nástroj, jak bořit bariéry.

Pirátství boří bariéry

Obrovský spoustě (hlavně znevýhodněných) lidí totiž zajišťuje přístup k informacím, kultuře, zábavě, technologiím a vzdělávání. Tohle zpřístupnění umožňuje lidem interagovat a participovat na kulturním zeitgeistu, bez toho, aniž by se cítili odstřihnutí od ostatních. Pirátství zároveň podporuje kulturní rozhled, protože zpřístupňuje jinak regionálně nedostupný nezávislý/zahraniční filmy, hry a hudbu. Pirátství taky pomáhá vzdělanosti — zpřístupňuje studentstvu a učitelstvu přístup k cenným výukovým materiálům a nástrojům. ⁹ Zároveň zmíněnou kulturu a informace pomáhá zachovávat, protože když se určitý média stanou nedostupný, jsou to právě pirátský kopie, který zajistí jejich další dostupnost.

Pirátství kritizuje systém

Dá se říct, že pirátství je příznak kapitalismu. Proč?

Pirátství jde považovat za reakci na selhání trhu, kdy ceny digitálního zboží neodpovídají kupní síle trhu. Je následkem krátkozrakosti honby za maximalizací zisků za každou cenu.

Status vlastnictví je v ohrožení, pirátství je reakce. Jak jsem řekl výš, je čím dál těžší něco vlastnit a předplatitelský modely znamenají, že spotřebitelstvo platí za přístup, ne za vlastnictví. Když předplatný skončí nebo je služba ukončena, přístup k obsahu ztrácí; když se platforma rozhodne změnit nebo smazat obsah, spotřebitelstvo o tom není ani informovaný, ani nemá možnost nesouhlasit. Pirátství naproti tomu umožňuje uživatelstvu uchovávat kopie digitálního obsahu po neomezenou dobu, možnost obsah vlastnit a volně s ním nakládat.

„Něco vlastnit je lepší než si to pronajímat“, to je alfa a omega finanční gramotnosti. A jsou to paradoxně právě chudí lidé, kteří dělají to ekonomicky smysluplnější rozhodnutí. Předplatitelský model je totiž v dlouhodobým horizontu mnohem dražší než jednorázový nákupy. Pro osoby s omezenýma finančníma prostředkama je pirátství udržitelnější způsob přístupu k široký škále kulturních produktů.

Pirátství = aktivismus

Fuj, sociální aktivismus! Ale právě díky týhle, eh, levičácký sračce, máme třeba dostupnou zdravotní péči a základní, střední a vysoký vzdělávání hrazený státem, starobní, invalidní, sirotčí a vdovský/vdovecký důchody a kotel dalších sociálních dávek (porodný, mateřskou/otcovskou, rodičovskou, přídavky na dítě, pěstounský dávky, podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na bydlení, příspěvek na péči, nemocenskou, ošetřovný,…), který lidem bez zlatých dudlíků a padáků může pomoct žít důstojný/důstojnější život.

Pirátství zpochybňuje kontrolu velkých korporací nad digitálním obsahem. Stejně tak sociální aktivismus usiluje o zpochybnění a odstranění nespravedlivých mocenských struktur ve společnosti — včetně systémového rasismu, sexismu a dalších forem diskriminace —. snaží se posílit postavení marginalizovaných skupin a prosadit rovný práva a příležitosti.

Pirátství je i forma občanský neposlušnosti proti nespravedlivým zákonům o duševním vlastnictví. Aktivistický formy občanské neposlušnosti zahrnují záměrný porušování zákonů nebo norem s cílem upozornit na nespravedlnost a prosadit změnu. Historický příklady zahrnují hnutí za občanský práva, aktivismus proti apartheidu a současný klimatický a politický aktivismus.

Kdy je pirátství etický

Když nevzniká škoda

Hlavní příklad etickýho pirátství je, když se někdo vydá na Sedmimoří pro nějakou hru. Buďto tu hru chtějí vyzkoušet nebo aktuálně nemají peníze — pokud se jim hra líbí a peníze pak mají, je jejich morální povinnost autorstvo náležitě odměnit.

Pirátství je podle mě etický, dokud je dílo výhradně pro osobní účely — dokud jeho užíváním nevzniká nikomu zisk. Pak je morální povinností piráta si dílo/licenci koupit. Pokud promítám film veřejně a vybírám vstupný, nebo jsem DJ a za hudební produkci beru honorář, je mojí morální povinností tak dělat v souladu se zákonem, tedy mít potřebný licence, a uhradit poplatky OSA (Ochranný svazu autorský).¹⁰

To, že kvůli pirátství někdo přichází o peníze, je v lepším případě zavádějící, v horším případě cílená lež. Lidi, kteří mají potřebu pirátit, jsou často lidi, kteří by si danou věc stejně (z různých výše zmíněných důvodů) nekoupili. Nikdo nemůže přijít o peníze, který by velmi pravděpodobně ani nezískali (definice ušlýho zisku here), protože v první řadě neexistujou, nejsou v oběhu. Trochu mi to připomíná pláč živých umělců, že jim AI bere práci, když veřejnost začala masově používat generativní AI — přitom lidi, co si generují AI art, by si stejně umění živých umělců nikdy nekoupili (z různých důvodů).

Když je pirátění pohodlnější

There, I said it. Pohodlí uživatele prostě musí být pro poskytovatele digitálního obsahu priorita. Pirátství je etický, když chci s médiem interagovat bez toho, aniž by platforma dělala všechno pro to, aby můj uživatelský zážitek komplikovala. Nebo mě u toho špehovala. Nebo když nechci platit za „4K kvalitu“, která je ve skutečnosti jen 720p upscale. Nebo když nechci, aby mi DRM snižoval výkon počítače (nebo ho rovnou ničilo).

Pirátství je za mě etický v momentě, kdy si někdo koupil nějaký obsah na CD, ale protože třeba nemají CD mechaniku, tak si ho stáhnou. Za obsah zaplatili, nevidím problém.

Když to prostě legálně nejde

Pirátství je etický, když neexistuje jiný legální způsob, jak se k médiu dostat. Na tomhle je postavený koncept „abandonware“ — jde o software, který je starý, není výrobcem podporovaný a dál se neprodává; věci, na který už i jejich majitelé/tvůrci zapomněli. Existují celý internetový archívy starých her, který není možný si normální cestou pořídit a hrát, díky kterým jsou legendární herní díla pořád hratelný. Klidně v prohlížeči. Díky tomu mají mladší generace možnost interagovat s médii, který utvářely předchozí generace.

Pirátství je etický, když jsem za obsah už zaplatil, ale výrobce se rozhodl, že mi mnou zakoupený obsah znepřístupní. Pokud placení ≠ vlastnictví, tak pirátství ≠ krádež. ¹¹

Naprosto etický je pirátění knih, který jsou dlouhodobě nedostupný a jejich dotisk se neplánuje. Kde není žalobce, není soudce. Příkladem za všechny jsou díla Jiřího Kulhánka. Jeho starší knihy jsou beznadějně vyprodaný a k dotisku se pan Kulhánek staví velmi odmítavě. Jeho knihy se díky tomu prodávají na Aukru klidně za tisíce a desetitisíce korun. Pokud jde o výdělky, tyhle peníze podle mě patří autorovi i nakladateli. Pokud jde o čtenáře, já si fakt nemyslím, že všichni lidé, co četli třeba sérii Divocí a zlí, vůbec někdy drželi ty knihy v ruce — přesto je ale Jiří Kulhánek stále enigmatickým fenoménem český fantastiky. A je to právě pirátství, které na tomto statutu má obrovský podíl. Podobně to platí u her i u filmů. U knih, který se nedají vypůjčit v knihovně. U černobílých a němých filmů, který se nedají skoro nikde legálně sehnat. U seriálů, který se už nevysílají nebo nejsou na streamovacích službách.

Závěr

Zase ty rohlíky

Zpátky na začátek, k příkladu s rohlíkama. Pirátství je způsob, jak dát rohlík (vzdělání, zábavu, nástroje, technologie) někomu, kdo ho nemůže mít (nemá peníze, nežije ve správný zemi, nemá možnosti). Stačí, když si jeden ochotný (ne-zvýhodněný) člověk ten rohlík (digitální obsah) koupí a může nasytit svět (znevýhodněné).¹² Pirátství bourá bariéry, maže společenský rozdíly a dává možnost obrovskýmu množství lidí podílet se na kultuře a sdílet ji. Videoherní průmysl nám už pěkných pár let ukazuje, že rohlíky nejsou jen pro zdravý. Možná je na čase si říct, že rohlíky nejsou jen pro bohatý. ¹³

Digitální pirátství má svoje právní problémy. Předplatitelský modely mají zase problémy etický. Vyřešit to může jen překopat systém tak, že nebude šikanovat lidskou sdílnost, ale zároveň nenechá tvůrce hladovět. Není to utopie, jen nedostatek fantazie — inkluzivní ekonomický modely existují a fungují (Geographical pricing nebo Pay what you can). Zároveň musíme dekriminalizovat sdílení digitálního vlastnictví. Všichni díky válce proti drogám (kterou systém prohrává a pomalu vzdává) víme, že represivní taktiky jen celou situaci zhoršují. Díky sdílnosti jsme jako lidstvo tam, kde jsme. Nebo by bylo lepší žít v timeline, kde čtrnáctiletý Mozart přišel jako zloděj o ruce, protože sdílel svůj záznam živýho vystoupení, čímž „ukradl“ hudební dílo?¹⁴

Celý téma je ale mnohem složitější, než jak bych se rád tvářil. Zpoza svých dvou obrazovek rozhodně nevidím do každýho důsledku. Snahou tohohle článku je ale trochu poodhalit to, že odevzdané placení za všechno nutně neznamená, že jsme morálnější než piráti, že podporujeme dobro, nebo že to v konečným důsledku něco znamená. Sice je tohle heslo původně myšleno satiricky, ale zrovna tohle je za mě ten případ, kdy platí: „There is no ethical consumption under capitalism.“

Mým cílem není zpochybňovat placení za věci. Sám nabízím služby, která jsou nějak naceněná a rád za ně dostávám peníze, protože mi to pomáhá dál existovat v týhle sféře bytí.

Mým cílem ani není navrhnout jiný systém. Jsem naprosto v pohodě s tím, že ten současný budu jen kritizovat. Nepotřebuju (a nedokážu) navrhnout způsob, jak to udělat líp — podobně jako pro recenzi hry nebo filmu nemusím umět vyrábět hry nebo točit filmy.

Ale proč se tomu vůbec říká pirátství?

Protože je to výhodná propaganda. Jak řekl Richard Stallman, podle kanálu Wired jeden z nejvýznamnějších programátorů na světě, bez kterýho by nebylo třeba GNU, Emacs, nebyl by Open Source a ani Linux: „Publishers [refer to unapproved copying] as „piracy“. [T]hey imply that it is ethically equivalent to attacking ships on the high seas, kidnapping and murdering the people on them. Based on such propaganda, they have procured laws in most of the world to forbid copying in most (or sometimes all) circumstances. If you don’t believe that copying not approved by the publisher is just like kidnapping and murder, you might prefer not to use the word „piracy“ to describe it.“

Protože pokud by si anti-piracy hlouček přiznal, že jim jde vlastně jen o zaškrcení lidský potřeby/touhy sdílet, komunikovat, pomáhat si a patřit někam, stali by se ve svým vlastním příběhu těmi špatnými. A s takovým vědomím se špatně žije. Podobně, jako by se špatně žilo lidem, kteří teď podporují represivní drogovou politiku. Ale o tom třeba jindy.

Myšlenky bokem

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak se odstřihnout od predátorských taktik předplatitelských modelů, kteří můj život berou jen jako dojnou farmu na data, který pak za účelem zvýšení zisků používají proti mně nebo proti lidem kolem. Na jachtu a drahý dovolený chci vydělávat sám pro sebe, ne tím pomáhat k výdělku nějakým nepo babies s krizí středního věku. Teprve až zjevná neexistence jednoduchých, user-friendly/conscious-friendly, open source alternativ ke Spotify,¹⁵ YouTube, Adobe¹⁶ a Slacku¹⁷ mi ukázala, jak těžký je vlastnit svoje věci, svoji tvorbu. Teda do tý doby, dokud člověk nepronikne do Open Source komunity, nenaučí se základy programování a nezačne používat komunitou vytvořené řešení problémů, který ani nečekal, že při odchodu třeba od Spotify bude mít. Ale tohle není něco, co by udělal běžný člověk. Sakra, není to ani něco, co bych já sám rok dozadu čekal, že teď budu (rád) dělat. Yet here we meet, stranger.

Jestli se ty osobně cítíš, že je v pohodě platit třeba za YouTube Premium kvůli tomu, že ti vadí reklamy/protože chceš podporovat tvůrce (i když jim reálně z toho, co platíš, nejde skoro nic), tak kdo jsem já, abych ti říkal opak. Tvoje rozhodnutí a dobře ti tak. Já radši budu dál používat uBlock Origin a peníze budu posílat přímo tvůrcům, kteří mě baví napřímo, bez prostředníka, který na tvůrcích jen parazituje.

Poznámky pod čarou