Někdo to rád sladký

• Krátký úvod
• Whiskey je pití sebevědomých
• Výlety do Skotska a Irska
• Výlety do Karibiku
• Bariéry
• Rumový znalec
• Co jsem o sobě zjistil
• Jak hodnotím
• Moje oblíbený rumy
• Poznámky pod čarou

Krátký úvod

Myslel jsem si, že mám rád whiskey. Nebo že bych ji měl mít rád. Popíjení whiskey mi pořád přijde jako společensky přijatelná, taková docela běžná „chlapská“ věc. Kdybych řekl, že to dělám rád a pravidelně, nejspíš to nezpůsobí moc velký údiv. Všechny ty reklamy, filmy, seriály a ostatní média, který konzumujeme, se na našem způsobu nahlížení na svět prostě podepisují.

Whiskey je pití sebevědomých

Mad Men, Breaking Bad, Peaky Blinders, Suits, HIMYM, Archer, Dexter, Sherlock, House of Cards, Better Call Saul, Two and a half man. Casablanca, Godfather, Inglorious Basterds, American Psycho, Iron Man, Blade Runner, Pulp Fiction, The Big Lebowski, Goodfellas.

Namátkou filmy a seriály, kde mužská postava pije whiskey. Postava, kterou někdo napsal a do ruky ji dal sklenku whiskey, aby o ní vytvořil nějaký dojem¹. Je to jednoduchá zkratka. Ta postava nepije třeba pivo, protože pivo je příliš málo sofistikovaný, protože pivo je příliš working-class, protože pivo je pivo, ale vyznat se ve whiskey? To chce vytříbený charakter. A peníze. A čas na kultivaci týhle záliby. Například mlíko² pijou většinou psychopati a záporáci, čaj³ pijou buď Briti nebo asiati, sofistikovaný ženy⁴ pijou červený víno, pivo je pití mladých studentů nebo lidí bez ambicí a whiskey si dávají sebevědomí intelektuálové. Čistou vodu evidentně nepije nikdo, výjimečně když zapíjí prášky.

Problém je, když tyhle zkratky/symboliku — co fungujou vlastně jen v kontextu spotřební zábavy —, aplikujeme na něco tak nuancovanýho, jako je reálný život. Stereotypy jsou omezenecký a ignorantský, ve skutečnosti ale i dost nebezpečný⁵.

Výlety do Skotska a Irska

Když mi bylo čerstvě 18, začal jsem chodit do Whiskey Shopu. Každý pátek tam probíhaly ochutnávky. Komorní akce pro zhruba 10-15 lidí. Majitel shopu byl nadšenec, ve skotských a irských palírnách ho znali jménem. Ke každý degustaci měl hodně zajímavý výklad. Často nachystal i nějaký chuťovky k podpoření celýho zážitku — chlebík, nakládaný okurky, rajčata, šunky, salámy, sýry, ovoce. Pároval to tak, aby to sedělo k tomu, co jsme degustovali. Nevím, jestli jsem si jeho doporučení „usrknout whiskey → dipnout okurku do hořčice → zajíst to s ní“ vyhalucinoval, ale nejspíš se to fakt stalo.

Vždycky jsem byl požitkář. A právě tyhle krátký, hřejivý návštěvy do skotských a irských vysočin mi pomohly si naplno zvědomit pár věcí:

1. Je krásný si to dělat krásný;
2. Ty divný, drobný, zbytečný rituály ten celý prožitek fakt dělají příjemnější — mebo aspoň zajímavější;
3. Jak si věci nejlíp vychutnávat, jak poznávat tóny různých chutí a vůní; celkově jak se otevírat novým věcem.

Dát si „sklenku nebo panáka večer na relax“ je hrozně zprofanovaná představa — která ve svý podstatě ale dává smysl. Jasně, často je to alkoholismus. Taky je to ale způsob, jak zastavit čas a přimět se vychutnat si pomíjející okamžik. A to pak nemusí v rovnici figurovat panák, může to být pivo, čaj, kafe, čokoláda, jídlo — často to jsou věci, požitky, který zaměstnávají naplno ty smysly, kterým jinak nedávám moc prostoru. Řekl bych, že u mě je to cokoliv, kde nehraje příliš velkou roli zrak nebo sluch — občas sedět a poslouchat hudbu po albech, od první do poslední skladby, je sice sama o sobě zkušenost k mání, ale není to úplně vončo.

Výlety do Karibiku

Na výlet do Karibiku jsem se poprvý pořádně vydal na Konferenci Glorious. Kromě práce z hotelového pokoje jsem měl možnost zajít na řízenou skupinovou ochutnávku rumů⁶. Ochutnávaly se docela běžný i vlastně dost vzácný lahve. Bohatý, nadšený výklad, zasvěcení do rituálů, který mají podpořit zážitek.

Do tý doby jsem si myslel, že jsem na whiskey. Po druhým panáku rumu jsem tehdy zjistil, že jsem se celou dobu pletl. Ne, že by mi whiskey vůbec nechutnaly, ale stálo hodně času a energie najít nějakou, která by mi sedla. S rumem to tak těžký nebylo. Tahle ochutnávka pro mě byla jedním z formativních momentů. Core memory.

Jak si vychutnat rum

1. Nahřát sklenku v dlaních, aby se líp projevila vůně; stopku chytnout mezi prostředníček a prsteníček, obejmout dlaní, druhou ruku přiložit na hrdlo; tohle není sklenka na víno, na tuhle se může chmatat;
2. Kroužit s tekutinou po stěnách panáku, aby se otevřela chuť a zároveň aby šlo poznat, jak je alkohol viskózní;
3. Při kroužení se člověk může zároveň docela dobře zaměřit na vůni a barvu.

Bariéry

Když to srovnám, oba prostory byly super. Lidi se o alkoholu rádi bavili, nadšeně ho sbírali a navzájem si doporučovali zajímavý lahve. První bariérou, kterou ale nový člověk musel překonávat, je slovník. Snažil jsem se sám rozklíčovat, co znamená „rašelinitý“ nebo „nakouřený“. Mohl jsem se zeptat. Místo toho jsem ale zkoušel extrémy a hledal, což mě přivedlo na zajímavější cestu.

Druhou bariérou bylo ego. V obou případech se nešlo vyhnout lehkýmu závanu povýšenosti, přezíravosti vůči odchylkám v chutích, a vůči nováčkům celkově. Tak jako jinde, rumoví a whiskey „odborníci“ mají kolektivně ustálený etalony kvality a toho, co je „pravá“ whiskey nebo „pravý“ rum — to „pravé“ z hlediska subjektivně vnímaných vlastností, ne nutně na základě původu, obsahu, způsobu výroby a nebo čehokoliv objektivnějšího. Což vede ke klasickýmu: „Tohle je pravá whiskey, protože jsem to řekl a protože to řeklo X lidí, který znám, a proto to říkám taky.“

Mám vrozený odpor vůči vynuceným autoritám a přirozenou neschopnost vycítit nepsaný společenský pravidla. Kdybych na tuhle hru přistoupil, rumy bych si tím zkazil, protože bych pil jen to, co ostatní považují za kvalitní. Bál bych se objevovat to svoje; bál bych se, že se shodím tím, že tomu nerozumím.

Rumový znalec

Na nějakou dobu jsem se rumům přestal věnovat. Pak ale můj kamarád Stalin začal pracovat v brněnským Baru, který neexistuje. Při jedný návštěvě jsem si vzpomněl, že můj oblíbený rum byl vždycky Non plus ultra od A.H. Riise — už ani nevím, kdy a jak jsem se k týhle diagnóze dostal. Každopádně jsem měl chuť. Nebylo těžký si všimnout, že bar zdobí několik desítek rumových lahví. Rumy se v ten večer staly mojí králičí norou. Ráno bylo, klasicky, trochu těžší.

Domů jsem si vzal celý jejich menu, ze kterýho jsem odstříhal všechno, co mě nezajímalo. Zůstal mi jen fragment s rumy. Další návštěvy vypadaly tak, že jsem se podíval do svýho rozstříhanýho menu a po dvojících si objednával panáky. Ty jsem ochutnával, porovnával a prožíval. Pocity a poznatky jsem si zapisoval do messenger chatu se sebou, abych to měl jednoduše po ruce. Hodnotil jsem vůni, chuť a pak i texturu. Z menu jsem postupně odškrtával. Stala se z toho výzva — ochutnat všechny rumy v BKN.

Z výzvy „ochutnat všechny rumy v BKN“ se pak stala „ochutnat co nejvíc rumů“. Chci jich poznat co nejvíc. Pokud někde mají rum, který jsem ještě neměl, tak si ho dám. Za ty zhruba dva roky, co tohle dělám, nevím o rumech zdaleka všechno. Nevím vlastně skoro vůbec nic. Ale to proto, že to pro mě není extra důležitý. I’m in it for the experience. Není to závod nebo vědomostní soutěž. Znát příběh lahve nebo palírny může být zajímavý flex, ale chuť rumu to neovlivní — jen vytváří očekávaní. A to je blbý. Těžko se to potlačuje a mám vypozorovaný, že pak hodnotím víc nepřesně. Lepší je nic nevědět, vychutnat, zůstat s tím rumem chvilku, zhodnotit a pak teprv — když už je zážitek prožitý — se o tom od barmana něco dozvědět. Nebo když už to přijde předtím, tak se naučit od tý upoutávky odprostit a nevytvářet si dopředu očekávání.

V době psaní článku mám přesně 126 rumových zápisů. Zmíněný Non Plus Ultra — v překladu „Nic víc není“ — zatím pořád vede. Objevil jsem ale spoustu rumů, který jsou skvělý, zajímavý, naprosto překvapivý a nebo který mi vrací vzpomínky na dávno zapomenutý časy. Nejčastěji teď chodím do Air Café. Legendární brněnský podnik, který se kromě ginů zaměřuje i na rumy. Mají tam často dost zajímavý a vzácný kousky. A hlavně tam maká můj kamarád a oblíbený barman.

Co jsem o sobě zjistil

Nemám rád, když mi někdo říká, co mám mít rád. Mám rád sladký rumy. Moje cesta vedla od těch nejsušších, nejuzenějších, nejnakouřenějších whiskey k sladkým rumům a rumovým elixirům. Myslím, že jsem se s tím docela sžil. Někdo to prostě má rád sladký.

Experimentování a zkoušení nových věcí je tím jednodušší, čím častěji to člověk dělá. Stačí se tomu otevřít v jedný oblasti života, propíše se to všude. Klasický snowball effect.

K tomu, abych se rumům věnoval, nepotřebuju komunitu. Nepotřebuju to s někým řešit, radit se, sdílet zážitky. Nepotřebuju to točit stories, hrát si na experta, psát si to do bia na instagramu, chodit na zážitkový kurzy. Je to věc, kterou si dělám sám pro sebe. Nestojí na tom moje identita. Jo, občas někomu doporučím něco, co si myslím, že by mu třeba mohlo chutnat, ale to je čistě situační. Hromada mých známých pravděpodobně doteď nevěděla o tom, že takhle piju rumy.

To, že jsem se soustředil na sebe a na svoje vlastní prožívání věcí, mi pomohlo se odprostit od nánosů cizích názorů. Zvědomil jsem si, co mám rád a co ne, sžil jsem se s tím a nenechal jsem si to vymluvit. Rád si občas zaexperimentuju a dám si nějakou whiskey, ale to jen výjimečně a protože chci, ne protože mi to někdo nacpe s tím, že to je to „pravý, chlapský pití. Naposledy jsem si takhle dal Suntory Toki a bylo to velmi příjemný. Ale za to mohla i společnost, kterou jsem tehdy měl.

Občas se teda přistihnu, jak se mi na puse rýsuje povýšenecký úšklebek — to když vidím si někoho dávat do kvalitního panáku led. Efektivně tím totiž zabíjí veškerý nuance, chuť a vůni. Navíc se tím ten panák zbytečně ředí. Stačí tři stupně celsia rozdíl a je to úplně jiný panák. Propastný rozdíl. Jenže kdo jsem já, abych komukoliv říkal, jak si má vychutnávat věci. Let’s just enjoy things, brány není potřeba hlídat. Nic se nezkazí, když budou lidi volně objevovat a interagovat s tím, co mají rádi; tak, jak jim to vyhovuje. Takovýhle krátký self check naštěstí ten úšklebek zase rychle odrýsuje.

Jak hodnotím

Rumy hodnotím na škále 1-7; tři pozitivní (dobrý, lepší, nejlepší), tři negativní (špatný, horší, nejhorší) a jeden neutrální stupeň. 5 rumů mám na nejvyšší příčce. Dohromady 46 rumů mi chutnalo, 25 mi přišlo neutrálních, 51 mi nechutnalo.

Rumy ochutnávám od 22. září 2022 znova — i proto číslo rumů, který mi nechutnaly, není zas tak vysoký. Chybí klasický Havany, Millonaria, Zacapy, Morgany, Bacardi, Heffrony a Republicy. Tenhle typ rumů mi spíš nechutná, protože jsou schválně dělaný buď 1) tak, aby ani neurazily, ani nenadchly, nebo 2) aby se pily buď s colou, na ledu nebo v drinku. A já svoje rumy rád piju neat⁷

Měl jsem rum, co chutnal jako tekutý dřevo, lékořicový pendrek nebo rajčatová polívka. Měl jsem rum, jehož aftertaste jsem cítil ještě tři hodiny v krku, i rum, co měl sametovou, až sirupovou texturu. Rum, co chutnal jako moje oblíbený čokoládovo-karamelový belgický pralinky; rum, který chutnal tak, jak voněla stodola ve Švýcarsku⁸; rum, co voněl po dešti a chutnal jako říční kameny. Rum, ve kterým šlo cítit moře a písečná pláž.

Moje oblíbený rumy

A. H. Riise Non Plus Ultra

• Ve vůni vanilka a dřevo, sušené švestky;
• Chuť jemná, sladká, vytrvalá, dřevitá; velmi jemně karamelová; dlouho příjemně hřeje v krku;
• Sametová textura;

Belmont Coconut Spirit

• Lehce dřevitá, vanilková a čokoládová; tóny kokosu v závěru;
• Chuť spíš sladká a jemná; silně kope, ale i tak/právě pro to velmi příjemný na pití;
• Sametová, lehce sirupová textura;

Millonario Kuytchi

• Ve vůni karamel a čokoláda;
• V chuti karamel, čokoláda, skořice a vanilka; připomíná perníček/vánoční cukroví;
• Sametová textura;

Naga Shani

• Vůně velmi bohatá, kořeněná; dřevo, sušené švestky;
• Tekutý dubový dřevo; tóny sušených švestek, vanilky, kokosu;
• Jemná, olejovitá textura;

Deadhead Dark Chocolate Monkey

• Ve vůni silná, bohatá čokoláda a karamel; velmi sladké; vrací mě do dětství;
• Chuť karamel a čokoláda, velmi jemné a příjemné;
• Jemná, sametová textura;

Poznámky pod čarou