Rychlý úvod
Tenhle článek je výsledek mýho rok a půl trvajícího bádání a přemýšlení. V článku přiblížím tři optiky, kterýma se na umění dá dívat, každý úhel pohledu má i definici.
Myšlenky v tomhle článku nejsou nový — pozoruju, že se tenhle úhel pohledu začíná vynořovat čím dál víc a silněji. Přál bych si, aby se na umění podobným způsobem dívalo víc lidí. Podle mě je to totiž tenhle mindset, který nám umožní se vykašlat na hlídání bran, který zbaví umění nerealistických nebo nesoučasných představ a očekávání, a který sníží veškerý hranice a bariéry, takže umění bude moct dělat každý, kdo bude chtít.
Než se do toho pustíme, pojďme něco vyjasnit.
Subjektivní × objektivní
Z různých diskuzí na Threads mám pocit, že spousta lidí úplně neví, co ty pojmy znamenají.
TL;DR: Pokud je něco názor nějakýho pozorovatele, je to subjektivní. Pokud je to něco nezávislý na pozorovateli, je to objektivní.
(Skip to the good part)
Pro fajnšmekry delší verze:
- Subjektivní je od slova „subjekt“. Subjekt je pozorovatelstvo. Subjektivní vlastnosti = vlastnosti, který vnímá pozorovatel. Kolik pozorovatelů a pozorovatelek, tolik subjektivních vlastností. Všechny názory, který jako lidi máme, jsou subjektivní — nehledě na to, kolik z nás se na nich shodne nebo neshodne.
- Objektivní je od slova „objekt“. Objektivní vlastnosti = vlastnosti objektu. Vlastnosti, na kterých se nepotřebujeme shodnout, protože to jsou měřitelná fakta.
- Příklad: Věc váží 30 kg (objektivní vlastnost). Jestli je Věc těžká nebo lehká, záleží na pozorovatelích (lehký/těžký = subjektivní vlastnost). Někdo Věc zvedne jednou rukou, někdo musí oběma rukama, někdo Věc nezvedne vůbec. Jediný závěr je, že pro někoho je Věc lehká a pro někoho těžká. I když tisíc lidí řekne, že je Věc těžká, Věc bude pořád vážit 30 kilo.
Slova „subjektivní“ a „objektivní“ jsou si rovnocenná; jedno není nadřazený tomu druhýmu. Když o něčem řeknu, že to je „subjektivní hodnocení“, tak takový hodnocení nemám v úmyslu shazovat. Může to tak vyznít, ale to je prostě jen tím, že jsou tyhle slova zprofanovaný a pomalu pozbývají svůj původní význam. Pomalu se ze slova „subjektivní“ stává rádoby-inteligentní způsob, jak říct, že „to je jen tvůj bezcenný názor“, a slovo „objektivní“ spíš znamená „tohle je pravda, protože si to myslí spousta lidí“. Obojí je blbost, ale to už teď víme.
Lingvistický okýnko máme za sebou, teď k jádru pudla.
Pozorovatel
Z různých diskuzí a osobního bádání mi vykrystalizovala moje osobní (tzn. subjektivní) definice umění:
Umění je to, co je kdokoliv ochotný za umění považovat.
Tahle definice je fajn v tom, že máme najednou všichni možnost a svobodu si každý sám za sebe vědomě rozhodnout, co je pro každýho a každou z nás umění — bez veledůležitýho mudrování lidí ze slonovinových věží. A všichni máme možnost za umění považovat úplně cokoliv, bez nutnosti to před kýmkoliv obhajovat.
Tahle definice vytváří prostor pro individuální vkus a subjektivní vnímání reality. Pro někoho je umění auto, večeře, barák, koncert, hudba, zeď, díla vygenerovaná AI, web, plakát, na míru šitý kabát. Některý z těchhle věcí jsou design, některý náleží řemeslu, některý z nich odpovídají tradičnímu pojetí umění. Ale to je v podstatě jedno. Každá z těch věcí se pro toho, kdo v ní vidí umění, stane uměním. Takže záleží na každým, jestli v tom za sebe to umění vidí nebo ne. „Krása je v očích pozorovatele“, se říká. A já právě teď nahrazuju slovo „krása“ za „umění“.
Prostor pro debatu tady je, ale v určitých mezích. Třeba můj kamarád Pepa bere jako umění banán přilepený na zdi. A kdo jsem jako já, abych mu vysvětloval, že se plete ve svým názoru a ve svým vnímání světa? Můžu mu tak maximálně říct, že s ním nesouhlasím, můžu mu třeba říct proč (když se zeptá), ale to je tak všechno. Stejně tak on nemusí souhlasit s mnou. Ale oba máme (svoji) pravdu.
Sebeurčení
Procvičím si výrokovou logiku. Kdo dělá umění? Umělci a umělkyně (tedy, umělectvo). Co dělá umělectvo? Umění. Kdo má označení za umělec*kyně? Ti, kdo dělají umění. Z toho vyplývá další, tentokrát objektivnější, definice:
Umělectvo jsou všichni, kdo tvoří umění a jsou tak označeni.
Jak ale člověk k takovýmu označení příjde? Jsou dvě cesty.
První cesta je umělecká škola. Ta se jeví jako nejlegitimnější způsob, jak tohle označení získat. Z historie a praxe ale víme, že vysoká škola z lidí umělce nevyrobí. Samotný její vystudování z člověka automaticky neudělá umělce, pokud se daný člověk nejdřív sám nezačne za umělce považovat. To ale musí nejdřív přijít zevnitř a často je to navzdory pochybám o sobě samém, navzdory okolí, navzdory výchově. Z žádnýho člověka neudělá umělce diplom nebo komise nebo nějaký jiný (subjektivní) soudce — takže jde předpokládat, že na tom nezáleží a záležet by ani nemělo.
Tohle označení nezávisí ani na škole, ani na diplomu, ale ani na skillu. Skill hraje v týhle rovnici spíš podpůrnou roli (lepší skill = větší pravděpodobnost spokojenosti s vlastním dílem). Existuje hromada lidí, co dělá umění, ke kterýmu není potřeba žádný řemeslný skill (konceptuální umění), stejně tak existují umělci, co dělají umění, přestože mají nulový řemeslný schopnosti (art brut). Schopnosti/řemeslo tedy nejsou bezpodmínečně potřeba pro to, aby se kdokoliv mohl označit za umělectvo.
Druhá cesta je, když se tak člověk začne sám identifikovat. Když sám sobě dovolí na sebe takhle nahlížet a dovolí to i jiným. K tomu je teda zapotřebí buď dostatečná dávka mámvpičismu anebo pevný sebevědomí (a tím nemyslím ego nebo pýchu, ale doslova uvědomění si sebe a svých schopností a limitů, což je v podstatě pokora), protože se vždycky najde několik chytráků, který vytáčí do vývrtky, když se někdo jakkoliv označuje. Jako kdyby se s tím označením pojily nějaký výhody nebo vážený společenský status. A přitom ne — přitom drtivá většina umělectva existuje na okraji společnosti. Ti, co mají nějaký status nebo prestiž, ji nemají kvůli tomu, že si říkají umělci, ale kvůli tomu, jak jejich tvorbu přijímá veřejnost. Což je do velký míry úspěch konexí, osobního brandingu a marketingu.
Máme nutkání kritizovat (a vyvolává v nás žášť) to, když někdo dělá něco, co sami sobě nemůžeme/nedokážeme dovolit. Spousta lidí si nedovolí se za umělce označit i když by chtěli, protože mají nějaký blok. Učitel na základce, vychovatelka ve školce, spolužák nebo spolužačka, rodič, partner — někdo jim jednou řekl/dal najevo, že jejich tvorba stojí za prd a je zaděláno. Doživotní zášť vůči lidem, co dělají věci, který by oni sami chtěli dělat.
U tohohle bodu ale prostor pro debatu není. Pokud o sobě Anežka říká, že je umělkyně, tak kdo jsem já (nebo kdokoliv jiný), abych to zpochybňoval.
Každý může být umělec nebo umělkyně, pokud se tak označí. Každý, kdo dělá umění, je umělec nebo umělkyně.
Každý může být umělec nebo umělkyně (opakuju i pro lidi vzadu).
Záměr
Umění vzniká se záměrem být uměním.
Akademická — a asi i objektivní — definice umění, s kterou jsem se setkal, je: „umění je cokoliv, co neslouží“. Když se vrátím k příkladům shora — auto, jídlo, barák, zeď, web, plakát, kabát. To jsou všechno věci, který primárně slouží nějaký potřebě. Může (a nemusí) je vytvářet umělectvo; může (a nemusí) v nich kdokoliv vidět umění, jedno je ale celkem jistý — nebyly vytvořený s primárním záměrem tvořit umění.
Z toho vyplývá, že umění tvoří umělectvo se záměrem tvořit umění. Cokoliv, kde tohle není primární záměr, je možný objektivně za umění nepovažovat. Ale i když neplatí tahle nebo druhá definice, pořád platí ta první, subjektivní.
Závěr
Shrnutí
- První definice říká, že každý může za umění považovat co chce, nehledě na to, kdo s tímhle pohledem souhlasí nebo nesouhlasí.
- Druhá definice říká dvě věci — 1) ten, kdo dělá umění, je automaticky umělec (protože umění je dílo umělce); 2) umělec je každý, kdo je tak označen (sám sebou i někým cizím).
- Třetí definice říká, že uměním je automaticky cokoliv, co kdokoliv dělá se záměrem udělat umělecký dílo.
Rozhodně podle mě neplatí, že čím víc definicí je naplněno, tím „víc“ nebo „míň“ je něco uměním nebo umělectvem — buď tím něco/někdo je nebo není. A na to stačí naplnit i jen jedna z těch definic. That’s it.
Stačí se tak označit, stačí cíleně/vědomě udělat umělecký dílo, stačí, aby v tom díle kdokoliv viděl umění.
Ale to teda může bejt umělec úplně každej‽
Jo. Někteří si svoje „umělectví“ přiznali a tvoří. Někteří si ho nepřiznali a možná s tím trochu bojují. A někteří to v sobě zabili buď oni sami, nebo to v nich zabilo okolí. Pravda ale je, že všichni můžeme být umělci a umělkyně. Je to doslova v lidských možnostech, protože už to nějací lidé dělali, dělají a dělat budou. Umění není v genech, není „od Boha“, není to talent. Podle mě to je tvrdohlavost a aktivní zvědavost. A svoboda. Šílená svoboda — s kterou je teda ta potíž, že na ni sice všichni máme právo, ale občas je těžký její váhu ustát.
Umělec může být úplně každej!
Jen stačí se tak označit a dělat umění. Tvořit si jen tak pro sebe; vnímat svět trochu jinak, po svým; chtít hledat a dovolit si cítit různý emoce v obvyklých i neobvyklých věcech. To je dejme tomu výchozí bod, cíl má ale každej jiný. Člověk nemusí brát drogy, nemusí žít na okraji, nemusí být blázen nebo žít ve vlastním světě, nemusí být člen umělecký komunity nebo scény. Umělec může bejt klidně i Jirka, co chodí každej den makat do banky, nebo Věra, co dělá účetní v právnický firmě. Je to úplně fuk.
Co tím ztratíme? Co tím získáme?
Určitě jsou lidi, kteří cítí, že demokratizací umění mají co ztratit. Společenský status a prestiž (což jsme si nahoře řekli, že je stejně blbost), pocit vlastní výjimečnosti, monopol na umění a třeba i smysl existence (spousta ať už lektorů a lektorek, nebo různých soukromých i veřejných škol, si tenhle pohled na umění může vyložit tak, že nejsou potřebný — a tenhle pocit není úplně příjemný).
Chápu, že to někoho může trápit, ale mám mnohem lepší otázku: co tím můžeme všichni získat? Podle mě svobodu. A to je docela fajn, ne?