Jak se přichází o sny

• Krátký úvod
• Měl jsem sen, že budu literární kritik
• Měl jsem sen, že budu spisovatel
• Mám sen, že budu designer
• Poznámky pod čarou

Krátký úvod

Od malička jsem miloval příběhy, reálné i smyšlené. Snažil jsem se hodně číst, ale přijímal jsem je v jakékoliv podobě. Hry, filmy, seriály, komiksy, divadlo, historie, dokumenty, rozhovory. Hltal jsem všechno a to mi naštěstí zůstalo doteď.

Číst a psát jsem se naučil mnohem dřív, než jsem vůbec věděl, co je to škola a co mě tam čeká. Začátkem druhého stupně se to ale začalo ubírat zajímavým směrem. Zatímco ostatní četli Deník malého poseroutky, já se nechával pohltit Středozemí. Uměl jsem trochu elfsky a celkem obstojně jsem dokázal číst a psát trpasličí runy. Svět profesora Tolkiena mě naprosto uchvátil — a měl jsem to štěstí, že jsem v tom nebyl sám. Do třídy se mnou chodil podobně praštěný blázen, Tom. Zpočátku jsme se nebavili. Byl vzorný, snaživý a klidný. Já pravý opak. Jakýmsi zvláštním způsobem mezi námi později vznikla do velké míry pozitivní rivalita. Navzájem jsme se inspirovali. A hecovali. Nakonec jsme spolu vedli sáhodlouhé diskuze ohledně všeho možného a nemožného — kolikrát i v hodině, kterou jsme učitelům dost často nabourávali.

Takhle můj blog vypadal v lednu 2012

Měl jsem sen, že budu literární kritik

Že budu psát hodně osobité články, za které mě budou čtenáři milovat i nesnášet. Že budu nejmladší v redakcích časopisů, ale že mé názory budou rezonovat i s těmi staršími.

Od prvního stupně jsme si vedli čtenářské deníky. Čím jsem byl starší, tím míň mě to bavilo. Vypsat informace, napsat hodnocení, udělat ilustraci — takové práce kvůli jedné známce. Kdybych to mohl napsat někam, kde si to může přečíst víc lidí, to by bylo fajn…

S Tomem jsme rádi četli a dokázali jsme přečíst docela dost velké množství knížek, docela dost rychle. Zároveň jsme rádi psali a chtěli jsme se zlepšovat. 28. září 2011 jsme založili blog — zpětně se divím, že nás to nenapadlo už mnohem dřív.

Já, Tom a dva spolužáci. Redakční tým. Vize velká — byli jsme mladí, čas byl na naší straně; chtěli jsme psát co nejvíc profi články a stát se redaktory třeba Levelu, Score nebo Pevnosti. Po týdnu počátečního nadšení jsme se shodli, že rubrika o autech na blogu zaměřeném na knihy a videohry není úplně dobrý nápad. Ve třech jsme to pak táhli až do ledna 2012, kdy jsme zůstali já a Tom. V prosinci jsem na blog zůstal sám. V nějaké podobě jsem to držel do srpna 2014, kdy se Tom vrátil — jen pro to, abychom blog o tři měsíce později dali definitivně k ledu.

Celé ty tři roky blogování byly úžasné. Tehdy jsem si to ani neuvědomoval, ale povedlo se mi na můj věk docela dost věcí, na které jsem hrdý až zpětně. Dostával jsem knihy za to, že na ně napíšu názor — tohle mě dostává doteď. Spolupracoval jsem s nakladateli, o kterých ostatní knižní blogeři snili. Znala mě celá česká knižní komunita. S Knižním pořadem jsem naprosto předběhl dobu. Designy, který jsem dělal, byly na Blog.cz něco do tý doby zcela nevídanýho. Zanedlouho došlo i na to, že jsem se stal redaktorem takových žánrových webů, jako je Sarden, Fantasya a nebo XB–1.

Zmínil jsem design. K němu jsem se dostal tak, že jsem chtěl, aby náš blog nějak vypadal, ale šablony se mi nelíbily a nikdo z lidí, co tehdy na Blog.cz dělali grafiku, mi svým stylem nesedl. První pokusy byly hrozné, ale postupem času mě to začalo víc a víc bavit. Od webdesignu jsem se dostal k tvorbě log a i trochu k animaci. Když jsem se pak rozhodoval, na jakou střední půjdu, grafická byla celkem jasná volba.

Čím víc jsem dělal grafiku, tím míň se mi chtělo psát recenze. Zjistil jsem, že grafikou se dá sem tam něco přivydělat — což recenzemi dost dobře nejde. V nejlepším se má skončit. Uvědomil jsem si, že co se recenzí týče, všechno jsem si víceméně splnil. Nebo jsem se s tím alespoň takhle spokojil.

Design blogu z listopadu 2014

Moje povídka Dum Spiro Spero, zpracovaná jako komiks

Měl jsem sen, že budu spisovatel

Že budu psát příběhy, které bych si sám rád přečetl. Že budu svou tvorbu sdílet a lidé se k ní budou vyjadřovat — aby kritika obrousila čepel mé fantazie. Že své dílo jednou uvidím v knižní podobě, která tu po mě zůstane jako odkaz.

Tolkien a ostatní autoři, které jsme v té době četli, nám byl s Tomem velkou inspirací. Jak se říká, „kopírování je nejvyšší formou úcty“. Řekli jsme si, že si zkusíme vytvořit naše vlastní světy, s fantastickými bytostmi, vymyšlenými jazyky a rozsáhlou mytologií. Fascinuje mě energie a nadšení, s jakým jsme se do toho pouštěli.Ani nejmenším náznakem jsme si neuvědomovali, jak neuvěřitelně těžké to může být.

V průběhu října 2011 jsem se dozvěděl o literární soutěži Urban Legends. Zadání znělo zajímavě, deadline nebezpečně blízko. S Tomem jsme to oba hecnuli. Dost nám pomohl pan učitel Lukáš Bajer, který nás měl na Mediální výchovu. Často jsme s ním náš blog řešili a vždy přišel s nějakou radou — vlastně to byl on, kdo nám řekl, že můžeme dostávat recenzní výtisky. Díky.

Do psaní té povídky jsem dal všechno. Už ani nevím, kolik verzí a různých konců jsem tehdy napsal. Tu poslední, se kterou jsem byl nejvíc spokojený, jsem nakonec odeslal. Snažil jsem se moc nepřemýšlet nad tím, co bych tam ještě zlepšil. Byl jsem nervózní. Prvních 30 povídek vyjde knižně ve sborníku, první tři zpracují profesionální kreslíři do komiksové podoby. Nechtěl jsem se jen zúčastnit, chtěl jsem se umístit. Vyhlášení soutěže proběhlo v únoru 2012.

Povedlo se. Vyhrál jsem druhé místo. Byl to skvělý pocit. V tu dobu jsem začal věřit, že dokážu cokoliv, pokud budu opravdu chtít. Tvůrčí psaní jsem vzal kompletně za své. Chodil jsem na literární dílny, které v KJM pořádala Tereza “Temnářka” Matoušková a Jana “Elinor” Poláčková. Dostával jsem cennou kritiku a rostl. Zároveň mi to pomohlo hodnotit knihy mnohem lépe; čtení už nebyla jen zábava, ale studium. Skladba vět, práce se slovy, styl. Na všechno jsem najednou nahlížel z jiného úhlu. Psal jsem a psal a psal. Vymýšlel, vytvářel, přemýšlel, psal. Do počítače, do sešitů, do mobilu. Dlouhé hodiny jsem hloubal nad tím, jak s co nejméně slovy předat co nejvíc.

Mapa k mému fantasy světu

Občas jsem od svého původního cíle ukročil a napsal úplně zhovadilou šílenost. Vždycky jsem se ale vrátil k fantasy. Inspirován slovanskými a germánskými mýty jsem tvořil svět, tak realistický, jak jen to šlo — různé kultury, národy, náboženství, jazyky, historie, rodokmeny, politiku, ekonomiku, vše. Začalo to rozsáhlým průzkumem a četbou materiálů. Musel jsem si dokázat odpovědět na i tu nejhloupější možnou otázku ohledně každodenního života člověka 12. století.

Chtěl udělal komiks. S mým bývalým spolužákem Danielem Kratochvílem jsme se dokonce zúčastnili jedné soutěže, ale tehdy jsme brali vážněji spíš mluvení o tom, co uděláme, než to, abychom to doopravdy udělali. Podle toho to i dopadlo. Pak jsem narazil na Františka Gudernu, skvělého kreslíře, se kterým jsme to celé posunuli dál. O pár let později to ale ztroskotalo.

Ze studny vědomostí jsem čerpal po plných vědrech. V jeden nestřežený moment jsem se nahnul přes okraj a nahlédl do té nekonečné hlubiny. Která vzápětí nahlédla do mě. Najednou jsem si uvědomil, jaké mohutné břemeno se snažím na svých bedrech nést. A že v mém podání by můj vysněný svět působil tak realisticky, že by čtenáře nudil.

Pár měsíců jsem se ještě snažil psát a jednou za čas si i teď řeknu, že bych to zkusil. Občas mám i docela dobrý nápad, který si hned zapíšu. Ale napsat fantasy sérii s propracovaným světem? To už asi přenechám jiným. Já své jméno v knize už viděl, aspoň malý odkaz tu po mně je.

První logo, který jsem dělal jako zakázku

Mám sen, že budu designer

Že pozitivně ovlivním to, jak v Česku věci vypadají. Že díky funkčnímu vizuálnímu řešení pomůžu vyřešit byznysové problémy mých klientů. Že povedu kreativní, spokojený život, který nebude jen nuda, šeď a od devíti do pěti u soustruhu.

Ze světa knih a spisovatelů jsem díky grafické střední vkročil do světa umění a vizuální tvorby. Aktuální programy, moderní technika, fotoateliér, soutěže, uvedení do obrazu toho, jak grafický a kreativní průmysl funguje. To byly body, kvůli kterým jsem se pro tuto školu rozhodl. Ze své nové školy jsem byl nadšený. Asi tak týden. Pak mi došlo, jak se věci ve skutečnosti mají a že pokud chci něco dokázat, musím se snažit sám. A taky jsem se snažil. Účastnil jsem se výběrových řízení, soutěží, ve volném čase jsem na sobě pracoval a učil se řemeslu. Když to došlo do bodu, kdy jsem často opravoval nepřesnosti ve výkladu odborných učitelů, přestal jsem se ve škole snažit a už jsem tam ani moc nechodil. Což mělo následky.

První skutečné logo, které někdo doopravdy reálně použil v offline prostředí, jsem vytvořil v květnu 2014, kdy mi bylo 16 let. Klientem mi byl velmi sympatický pár, který zrovna otevřel kavárnu Dvorek pod Petrovem. Za logo jsem dostal asi 3 tisíce. Pro mě to bylo dost peněz. Zároveň to znamenalo, že jsem dost dobrý, aby mi lidé platili. Začal jsem si mnohem víc věřit — možná až moc — a postupně jsem si hledal nové klienty a zakázky, na kterých jsem se dál učil a rozvíjel. Začal jsem číst knížky o osobním a kreativním rozvoji.

O rok později jsem si všiml, že jeden umělecký ateliér hledá umělce, které by mohli sponzorovat. Tehdy jsem ještě bral design jako určitou formu umění, tak jsem se přihlásil. Vybrali tři lidi, já mezi nimi nebyl. Moje tvorba a přístup na ně ale udělal takový dojem, že pro mě vytvořili čtvrté místo. Bylo zajímavé někam patřit a cítit zájem někoho cizího o mou tvorbu. Týden poté, co jsem to vyhrál, mi zkolaboval počítač. Neměl jsem na čem pracovat. Netušil jsem, jak ze svých malých zakázek našetřím na nový. Docela mě to sebralo. Když jsem se pak v ateliéru svěřil, řekli, ať přijdu zítra. Hned druhý den tam na mě čekal nový notebook, který mi na půl roku zapůjčili. Bylo to skvělé.

V průběhu toho všeho jsem se dostal na Dribbble. Zajímavé zakázky, vydělané peníze, sponzoři a místo mezi světovou designovou smetánkou. Tím, že jsem se vším začal tak brzo, jsem měl obrovský náskok. Začal jsem být docela dost pyšný, ale také jsem díky tomu byl mnohem průbojnější. Moc přátel jsem ale neměl. Když ostatní začali pít a chodit do hospod, já seděl u počítače. Až mnohem později mi došlo, o co všechno přicházím. Tohle zjištění se pak podepsalo na mém přístupu k práci. Začal jsem si myslet, že stačí talent a že se vlastně ani moc snažit nemusím. Že přece nebude vadit, když si začnu trochu víc užívat a přestanu práci tak hrotit. Zpětně to hodnotím jako naprosto chybnou myšlenku, s kterou doteď občas bojuju. Prostě když už člověk jednou začne, měl by pokračovat. Stíhačka má zažehnutý motor po celou dobu letu, pilot ho nevypíná podle toho, jak se mu zrovna chce. Tohle moje vypínání motorů mě ve výsledku stálo tři roky, kdy jsem se mohl posouvat dál.

Je říjen 2020. Na začátku tohoto roku jsem se svým kamarádem Davidem Slámou založil kreativní studio. Máme první společné zakázky, pořád se učíme a pracujeme na sobě. Navzájem se doplňujeme, motivujeme, posouváme ale i kritizujeme. Tenhle poslední sen je jediný, který mi vydržel tak dlouho a za kterým si pevně jdu.

Byl jsem vždycky dost rozlítaný a nestálý, měl jsem hromadu zájmů a koníčků, kterým jsem se mohl věnovat a kdybych u nich zůstal, mohl jsem být jinde. Já jsem ale za svoji cestu rád. Je taková, jakou jsem ji chtěl, vyšlapal jsem si ji sám a získal jsem tak hromadu zkušeností a schopností. Díky tomu, jak byla klikatá, jsem si neskutečně rozšířil obzory. Mám vhled do různých oborů a díky tomu můžu dělat svoji práci lépe a vidět ji s odstupem, v širším kontextu. Jestli jsem sám sobě za něco zpětně vděčný, tak za to, že jsem nezůstal jen u jedné věci a zkoušel všechno.

Přesto se ale děsím toho, že mi chybí vytrvalost a že si v budoucnu řeknu: „Tahle mi to stačí, splnil jsem si to, jdu dál.“¹ Protože přesně takhle se přichází o sny, v momentě, kdy se spokojíme s málem. Rozhodně se nechci spokojit s málem. Jen je někdy tak těžké chtít pořád víc.

Poznámky pod čarou