Liminální prostory jsou často nepříjemný, ale jsou skvělou příležitosti k sebepoznání.

Krátký úvod

Možná ses setkal*a při nekonečným procházení reelsů na Instagramu s pojmem „liminal spaces“. Možná ne. Vysvětlím.

Liminální1 prostory jsou místa i okamžiky, který existují na hranici dvou různých stavů nebo zkušeností, kdy věci nejsou úplně ani tady, ani tam, ale někde uprostřed. Jsou to reálný místa, který slouží pro přesun odněkud někam — chodba, čekárna, nádraží nebo letiště. Taky to jsou i okamžiky v čase, jako je svítání nebo soumrak, kdy není úplně den ani noc. V širším smyslu jsou to i situace nebo zkušenosti, kdy člověk existuje někde uprostřed ničeho a všeho, a zažívá určitou míru nejistoty. Patří sem okamžiky probíhající životní změny — dokončování školy, stěhování se nebo začínání v nový práci. Liminální prostory dokážou být nepříjemný, můžou ale být skvělou příležitosti k sebepoznání. Ve zbytku článku je budu nazývat „bezčasí“.

V takovém liminálním prostoru můžeme být beze studu sami se sebou a dělat si, co chceme.

Proč je to dobrý?

Rok 2023 pro mě byl rokem obrovských změn. Hned na začátku roku jsem odešel z práce, kde jsem byl rok a půl. Ve Vokál studiu jsem nahrál a vydal podcast. Na chvíli jsem šel k lopatě, abych si odpočinul od kreativní práce a zároveň vydělal na nájem. Se skvělým týmem lidí jsem vytvořil svoji první hru. Potvrdil si, že skutečně mám ADHD a ještě ke všemu jsem nejspíš i na autistickým spektru. Pak jsem nastoupil do agentury, naučil se pracovat s novým programem, vytvořil si nový pracovní návyky a přestěhoval se. Vrátil se zpátky k tvorbě hudby, s kolegy ze Stereosfera jsem měl svůj první koncert v životě, nahráli jsme na chatě EP, to jsme pak i s klipem vydali. Procestoval jsem Jižní Moravu, cíleně ochutnával nový rumy a kávy, pak jsem si založil živnost a ze zmíněný agentury odešel. Koncem roku jsem si našel novou práci. A pak je teď a dál nevím, co se stalo.

Kdybych byl člověk, co potřebuje v životě jistoty, asi bych se z toho všeho posral. Jediná moje jistota je konstantní změna. A ta je dál podporovaná tím, že se dost často nacházím v nějakém bezčasí.

Tohle bezčasí je v podstatě virtuální čekárna — ideální prostor, kde můžu v klidu přemýšlet, reflektovat a odpočinout si — bez cizího dohledu, cizích nároků, požadavků, očekávání a bez tlaku okolí. Takový prostředí pomáhá třeba měnit vzorce chování, přehodnocovat životní priority nebo se naučit nový věcí. V bezčasí můžeme být beze studu sami (se) sebou a dělat, co chceme; nosit, co chceme; vstávat, kdy chceme. Všechno ostatní je docela jedno. Velká událost je za námi. Sedíme u ohniště, reflektujeme, odpočíváme a sbíráme síly na to, co přijde dál. Někteří objeví nový záliby a koníčky, někteří odbourají nějaký zlozvyky, začnou si sami sebe víc vážit, dělat pro sebe víc — začnou třeba víc číst, chodit na procházky, do fitka, naučí se vařit. To všechno i díky tomu, že neexistuje tlak, který by nás vracel zpátky do původní formy — vnitřní i vnější fízl s jeho všetečným „Tohle ty přece neděláš, na co si hraješ? Jak dlouho si myslíš, že ti to vydrží? A proč to vlastně děláš?“ přestává existovat. Máme možnost se radikálně objevovat a poznávat. A to je zlatý.

Co nás definuje, když to není práce nebo škola?

A co děláš ty?

Otázka, kterou často slyším, když někoho poznám a představí se mi. Dobře míněná otázka, která ale často svádí buď k práci nebo ke škole. Je to sice užitečná zkratka, ale mám pocit, že my lidi jsme trochu víc, než jen tohle.

Co nás teda definuje, když to není práce nebo škola — když to není něco, z čeho druhá strana ihned pozná/odtuší náš společenský status nebo míru užitečnosti pro vlastní obohacení2? Na tuhle otázku se mi hrozně blbě odpovídá. Žádná moje odpověď totiž pro mě není správná a pokud by měla být, tak na tu poslední odpovídám doteď. Takže na tuhle otázku v poslední době hrozně rád odpovídám: „Jsem Kevin a dělám věci.“ Protože věci fakt dělám. A je jich kotel. O tom později.

Často to jsou právě ty aktivity, kterým se věnujeme v bezčasí, který nás nejvíc lidsky posunou a obohatí. Ať už je to cokoliv — válení se v posteli, lezení po stěně, procházení se lesem, pokec s přáteli, bingování seriálů nebo nonstop hraní videoher. Seriály a videohry mají lidi tendence označovat za neproduktivní ztráta času — takových lidí je mi líto. Přichází o skvělou formu nejen zábavy, ale i zážitků, zprostředkovaných zkušeností, emocí a hlubokých pocitů, a samozřejmě i trochu toho eskapistickýho oddechu, který je s tím spojený.

Čím víc jsem neproduktivní, tím víc jsem produktivní. Čím víc odpočívám, když můžu, tím víc mám sílu tvořit, když chci.

Moje hobby je mnohem lepší, než tvoje hobby!

Proč vlastně máme tu podivnou potřebu stavět jedno zážitek-poskytující médium nad druhý? Proč to jsou vždycky shodou okolností ty média, který máme osobně radši, který jsou lepší než ty ostatní? Proč je obecně líp přijímaný obsesivní čtení knih než obsesivní hraní; a obsesivní čtení komiksů líp přijímaný než bingování filmů/seriálů? Proč jsou reakce na „Přečetl jsem 30 knih za tenhle měsíc“ a „240 hodin jsem hrál třetí díl Zaklínače“ někdy tak rozdílný? Vždyť je to úplně jedno. Proč vůbec poslouchat někoho, kdo má potřebu nám říkat, že to, co nám samotným dělá dobře, je vlastně z hlediska produktivity úplně špatně? Produktivity pro co? Pro koho? Pro jaký účel? Proč musíme být furt se vším produktivní? Já jsem třeba hrozně rád radikálně neproduktivní, když můžu — a přiznám se, radši bych byl neproduktivní ještě víc. Pozoruju totiž zvláštní jev: čím víc jsem neproduktivní, tím víc jsem produktivní. Čím víc odpočívám když můžu, tím víc mám sílu tvořit když chci.

Já jsem prostě jen Kevin a dělám věci, který chci dělat, vím věci, který mě zajímají, a miluju tenhle způsob žití.

A co dělám já?

Já jsem aktuálně v jednom docela příjemným bezčasí. Sedím doma, baštím vitamíny, občas si hrozně dobře uvařím, často se procházím, občas zajdu s kámošstvem na jedno. Vstávám klidně i v pět ráno, a občas chodím v pět ráno spát — protože jsem našel něco zajímavýho na Redditu nebo na Wikipedii. Někdy pracuju na zakázce, někdy na svým vlastním projektu. Koukám na anime (s Lea Belejová máme rozkoukaný One Piece, jsme u dílu 245), píšu si články, pracuju na svým portfoliu, hledám zajímavý projekty. Přehodnocuju svoje nároky na život, na tvorbu, na zaměstnání. Zpomaluju. Vymýšlím si pro sebe ideální scénáře života a práce, a hledám způsoby, jak jim jít přirozeně naproti — bez křečí, nátlaku a cpaní se do škatulek. Což sice jde dělat i mimo bezčasí, vyžaduje to ale hromadu energie. V bezčasí je potřebná aktivační energie znatelně nižší.

Podle mě je tohle ten důvod, proč do každého vztahu vcházíme jako trochu jiní lidé. Není to kvůli těm předchozím vztahům, ale hlavně kvůli těm bezčasým obdobím mezi nimi, kdy jsme měli čas přehodnocovat, reflektovat a budovat se znova od základu.

Dobře, ale co teda jako dělám?

Kdybych na tu otázku měl odpovědět tak, jak je myšlená, a pokud by to někdo potřeboval vědět, tak jsem transdisciplinární3 designer a umělec, neurohacker, spisovatel, bloger a kritik, rapper, fotograf, motion designer, videomaker, tvůrce nezávislých her, řečník, psychonaut, hospodský pábitel, spoluzakladatel pár uměleckých kolektivů a hudebního skoro-labelu, svobodný duch s AuDHD, co se narodil ve Švýcarsku, žije v Česku a miluje pivo.

Samo(m)učím se japonsky, miluju klasickou latinu, věnuju se historii obecně i historii umění a designu, slovanskýmu folklóru, severský, řecký a egyptský mytologii. Mám přehled v rumech, čajích, čokoládě, kávě, anime, videohrách a filmech, baví mě současný umění, kultura a móda, urbanismus, epistemologie, antropologie, archeologie, geologie, politologie, filozofie, etika, metafyzika, psychologie, filologie, astronomie, fyzika, sociologie, literatura, vzdělávání, typografie, kaligrafie, estetika, design produktů, interiéru, nábytku a oděvu. Zajímám se o Rallye, Formule 1, tenis, šerm (historický, italská škola, i japonský kendó), bojový umění, balet, operu a činoherní divadlo.

Tohle všechno mě zajímá. Nechci se uměle dělat nudným, když nejsem. Celý tenhle výčet je kumulativní — nevěnuju se všemu naráz a pořád, svoje zájmy rád střídám. Velmi málo z těch všech věcí jsem začal vnímat cíleně — skoro vždycky jsem se jim začal věnovat díky nějakýmu bezčasí, protože jsem měl prostor je objevit/objevovat. Nevím rozhodně ani zdaleka tolik, kolik bych chtěl, ani dost na to, abych se pokládal za odborníka na jakoukoliv jednu věc, ale jsem odborníkem na široký přehled. S překvapivým množstvím lidí dovedu mít zajímavý diskuze i na dost okrajový témata; dovedu se bavit skoro s kýmkoliv skoro o čemkoliv.

Žádná z těch všech věcí ale ze mě nedělá mě, na žádný mý aktivitě nestojí moje identita. Já jsem prostě jen Kevin a dělám věci, který chci dělat, vím věci, který mě zajímají, a miluju tenhle způsob žití.

Ať myšlenka na konci není jen flex, tak kdybych to měl shrnout, chci říct tohle:

Zkusme se naučit občas jen tak bezcílně existovat. Zkoušet věci, a zajímat se o věci, je super. Zastavit se často znamená zrychlit. Každý si o sobě může říkat, co chce. Naše práce anebo naše škola nás nedělá náma, tak by na nich neměla stát naše identita.


Poznámky pod čarou

  1. Slovo „liminální“ pochází z latinského slova „limen“, „práh“. ↑ zpátky

  2. Což není nutně špatně — jen je škoda, že unikátnost každýho jednoho z nás je zredukovaná jen na tyhle dvě proměnné. Status a/nebo užitečnost. Měřítka, který ačkoliv jsme naučení vnímat, jako nápomocný, vlastně jen napomáhají prohlubování rozdílů mezi námi; brání nám vnímat/zažívat věci nebo se spojovat s lidmi, kteří by nás mohli obohatit o různorodost. Svůj ke svým a všichni jsou stejní. ↑ zpátky

  3. Označení „transdisciplinární“ může být pro někoho nové, zkusil jsem vysvětlit tady↑ zpátky

Starší článek

Beru 5 prášků každý ráno

Novější článek

Někdo to rád sladký